Stojím odstrojený na chodbě kolébajícího se elefantu a zírám skrz zasklené dveře na míjející se zamrzlé hladiny rybníků. Hoši luští klínové písmo – 10. úsek radistické olympiády. A už se ke mně sápe Sněžka. Dnes zde nemá své hlavní pronásledovatelé Borutu a Dannyho. Je nás totiž pouze devět, což mě zaráží. Polovina oddílu zůstala doma. Jede s námi však Antek a Fili.

Vystupujeme v Bohumíně. V nádražní hale na nás očekává babička Globuse a ptá se Antka, v kolik se budeme vracet z bazénu. Určité to bude až po čtvrté odpoledne. Dříve naše putování po linii bohumínských bunkrů nezakončíme. Rozcházíme se do přednádražní večerky. Je výborně zásobena. Nakupujeme si cukrovinky a nějaký ten koblih, či banán na cestu. A jdeme do sedel. Valíme si to po zelené značce přes rondl k BILLE.
 

Filimu jsem jeho nadšení nebral, když na konci října přišel s tím, že by se pokusil s několika Modrými racky uspořádat další oddílové pařeniště. Po nahlédnutí do kroniky zjišťuji, že poslední takový podnik se konal před čtyřmi roky a současná generace Trojkařů ho nepamatuje.

A tak na našich stránkách založil diskusi a po té, co Antek navrhl, že by se mohlo pařeniště konat u nás ve sklepě, téměř už nic nestálo v cestě podnik uskutečnit. Zpočátku reagovalo pouze několik jedinců. Ti přislíbili, že své "pecko" možná přinesou nebo dokonce, že se možná i zúčastní. To bylo opravdu povzbuzující. Ještě týden před daným termínem neměli organizátoři jasno ohledně pilotní hry.