Začátek výpravy je kolem čtvrté hodiny ranní. Antek nás postupně vyzvedává přímo u domů. Jsem na řadě až jako poslední, takže ostatní už byli na svých místech. Výpravu tvořili: Antek, Cecil, Pišta, Talík a já.
Na těšínské cestě jsme zahlédli přejeté něco, co možná před tím bylo bobrem. Špásujeme, že jsme měli zastavit a vzít si lebku nebo i celého bobra na památku. V průběhu cesty jsme snědli dvě balení gumových medvídků. Stihli jsme to dávno před tím, než jsme vůbec vjeli na Slovensko.
 

Po úspěšné loňské rekonstrukci střechy kuchyně na Tvrzi, byla letos na řadě střecha jídelny.
Maroš i Patka z toho měli trochu obavy. Větší plocha, nestabilní základ, možné nečekané překvapení po odkrytí střechy...
Já žádné obavy neměl. Patka je borec a Maroš ještě větší. Navíc letos získali zdatné pomocníky - Mikiho, Ursuse a Kama. Zdatně a neuvěřitelně ochotně jim pomáhal Tom. No a k Tonckovi nevím, co bych dodal. Neměl bych chválit vlastní dítko, ale on si to letos zaslouží. Nepomáhal snad jen v kuchyňské. Jinak byl u všeho. Práce na střeše, příprava dlouhodobé hry, sportovní utkání, rozcvičky, bodování stanů. Neuvěřitelná pomoc. 

 

Motto: Hvězdy začínají jiskřit, plaší mě. Vidím všude stíhače. Jiskření prý působí lom světla v atmosféře, ale nevím to jistě. Je to hezké, takové slavnostní.
„Víš, tam nahoře“, vyprávěl mi táta, „tam sídlí Velký Manitou, a chová stádo koní, modrých koní. Ti koně nejsou obyčejní, mají zlatá kopyta. Nikdo je neosedlá, nikdo je zkrotit neumí, jen nebeští jezdci".                                                                (Filip Jánský – Nebeští jezdci)

Já jsem nerozuměl (ve svých dvanácti letech – pýřitých) tomu, co Grifin myslel tím „mottem“. (Co to vlastně to „motto“ je?) Ale to povídání o těch silných a neohrožených chlapících, o těch „nebeských jezdcích“, to se mi líbilo. Grifin si vypůjčil věty spisovatele Filipa Jánského (vlastním jménem Richard Husmann, příslušník 311. československé bombardovací perutě RAF ve II. sv. válce – zadní střelec).