Mne nesmíš se ptát, jak bylo mi. Mysli si třeba, jak ten čas spěl, že jsem to všechno už zapomněl. To září, ten říjen. Že v sobě mám hrob a nad ním ani ta vrba už nešumí.
Mysli si všechno a nic. Já mlčím dál. Tu svou řeč najdu zas a to mi věř, až rozkvete železný keř. Jenom z úst nevypusť, že jsem se bál. Patroni čeští, stál jsem tam? Stál!    
                                                                                                       Fráňa Šrámek - Podzim 1938*

Původně jsem zápis z této výpravy chtěl pojat úplně jinak. Protože se jedná o Adventní výpravu – Advent – očekávání narození Ježíše Krista, mělo by se mluvit tedy o narození Ježíška, na jehož příchod se tak všichni hoši těší. Na maskáčové kalhoty, a na čelovku, a na zálesácký nůž, co jim Ježíšek nadělí. Ale okolnosti tomu chtěly jinak. Již drahnou řadu let pořádáme v mrazivých, někdy i bíle zasněžených dnech, výpravu na bunkry. Na linii těžkého opevnění začínající v Bohumíně.