Den podmračený – takový, u kterého nevíš, co máš od něj očekávat. Z dusného povětří nádražní haly nás valí necelá poloviny oddílu na první perón. Práce na karvinském úseku „Optimalizace železničního koridoru“ stále pokračují. Sledujeme cvrkot. Náš vlak je ohlášen na druhé nástupiště. A už je tu, páskujeme se do vrchního patra. Antek zjišťuje velmi nepříjemnou věc. Do batohu se mu vylila káva z jakési té moderní bandasky s komplikovaným uzávěrem, či kýho výra, a zasáhla i fotoaparát. Ten je naprosto zneschopněn, ne-li přímo vyřazen z činnosti. To je nemilé. To je velmi nemilé!
Vedle nás se usalašil Sobík. Mám podezření, že je nemocný, protože postrádám „základní vitální funkce“ jako jsou řev, hýkot, hlasitý smích, dokúčaní kamarádů, rozlévání nápojů po podlaze, navazovaní volné konverzace s neznámými spolucestujícími. Jak mi ale Antek prozrazuje, Sobík se vsadil, že bude dnes hodný!! Studuje jakýsi časopis („Chvilka pro tebe“, či – karamba, já nevím co to bylo?). Ale je opravdu hodný, až mě tím děsí!