Ráno je na nádraží devět členů, Mona, Lála, Infin a já. Ostatní členové se tak nějak omluvili.
Věkový průměr si ani netroufám spočítat. Oddíl je tuze přestárlý. Cestou na Skalku, kdy jsem šel v podstatě jen s dospělými hochy, jsem to s nimi rozebíral. Další rok všichni musí do vedení oddílu, anebo z oddílu odejít a účastnit se akcí jen jako hosté.
Už po několikáté při placení jízdenky zažívám nepříjemné chvilky. Slevový program ČD je tak šikovný a kombinačně různorodý – prostě jednou storno jízdenek, rozsáhlá debata a pak nějaká prapodivná sestava jízdenek. Ve vlaku už průvodčí vyžadují průkazky, tak jen trnu, kdy ještě doplatím nějaký bonus.
Na perónu potkáváme Bubáka s jeho novým elektrokolem. Na nástupu vysvětluji všem, jak funguje rotační, kódový zámek a jakou má číselnou kombinaci. Ve vlaku se každý pokusí na čas zámek otevřít.

Jako každá pracovní výprava... 
I přes nepřízeň počasí spousta odvedené práce a mezi pracemi skvělá zábava. Kamo slaví opožděně svou padesátku (narozen 16. února před půlstoletím).
Práce - posekána celá louka. Sekalo se i v dešti. V pátek seká Dan, v sobotu se u sekačky vystřídalo více lidí. Stala se i neuvěřitelná věc, sekal dokonce Kelvin. Vždycky přijede na pracovní brigádu s tím, že on nepřijel pracovat. Tentokráte mu to asi poprvé nedalo. Když mohou pracovat dobrovolně i inženýři z Prahy, proč by nemohl karvinský chachar.
Oprava latriny - veškerý materiál a zároveň dopravu zajistil Maroš. Nové plechy na střechy dodal Jirka Nádvorník. Na opravě se podílel Patka, Maroš, Miki, Bubák, Kassa a Toncek. Ostatní čistí les od větví a tvoří přírodní stěnu tak, aby latrína nebyla z cesty tolik vidět.
Ursus a Dan také nařežou nějaké dřevo.

...a pak už jen ta kytara, zpěv a volná zábava.

Poté, co jsem se dozvěděl o družinových výpravách, tak jsem si delší dobu lámal hlavu, kam to pojedeme? Musel jsem zvolit místo, kde to dobře znám a ideálně, kde oddíl ještě nebyl. Upřímně netuším, jestli Kassa či Griffin podnikli výpravu na tohle krásné místo (když teda neprší). Po zdlouhavých minutách ticha a přemýšlení jsem se rozhodl pro slavonínský hájek. Žiji tam odmalička a okolí znám snad lépe než vlastní boty. Pak už jen stačilo udělat informační listinu s důležitými věcmi na vícedenní výpravu a vymýšlení programu pro Vydry. Vzbouzel jsem se do zamračeného rána a doufal, že při nejhorším spadne jen pár kapek. Cestou do klubovny trochu sprchlo, ale žádná hrůza a předpovědi vypadaly slibně.

Dorazil jsem první společně s Bubnem. Chvilku jsme klábosili o mých zážitcích z tábora a přesvědčoval ho, jak je to super na tábor jet. Kouknu na hodinky a devátá hodina už odbyla a já tu byl jen s Bubnem.

Když s Júněm přicházíme na nádraží, čeká tam pouze Osi. Ostatní se trousili jen pozvolna a já čekám s nákupem lístků, dokud si nejsme jistí, že by se nikdo další neměl objevit. Je nás celkem osm. Júňo, Pišta, Mýval, Osi, Kubka, Honzík, Vrána a Já. Jako nezávislý pozorovatel se přidává Lála a Sir, kteří jedou na vlastní jízdenku.
Ve vlaku „Elefant“ se nám daří obsadit mezipatro. Jen co se vlak rozjede, rozdávám všem lístečky s Eulerovým číslem, napsaným na sedmdesát desetinných míst. Cílem je si zapamatovat co nejvíce z nich. Eulerovo číslo krátce představím, aby si nemysleli, že jsem si ho vymyslel. Moc toho nevím, je to stejně jako pí nekonečná konstanta. Jestli to chápu dobře, nachází využití v grafech funkcí a taky souvisí s úročením.

1 . den sobota 22.4.2023

V sobotu ráno při příchodu ke klubovně jsem zjistil, že už na místě čekají čtyři kluci z družiny, kdy společně se mnou ke klubovně přišel i Pavlásek jako nejmladší člen družiny v doprovodu maminky. Jelikož jsem si jako sobotní program připravil výpravu do Náměště na Hané, kam oddíl pravidelně jezdí, nechal jsem členy družiny uložit své krosny pro přespání v klubovně a poté jsme se přesunuli na nádraží Olomouc město, odkud nám vyjížděl vlak v 08:43 hod. Při odchodu na nádraží jsem klukům rozdal text dvou starších oddílových písní, které jsem našel ve starém zpěvníku. Všichni dostali společný úkol, a to naučit se po dobu cesty vlakem krátký text obou písní, Kroky rozdělil texty podle odstavců a každý se poté naučil svou část textu.

Když nám Kassa na oddílové radě sdělil, že v dubnu podnikneme družinové výpravy, hned jsem dostal nápad, kam bych mohl se svou družinou jet. Jako cíl výpravy jsem chtěl zvolit rozhlednu na Háji, kde jsem byl před osmi lety s oddílem na své první výpravě. Do Šumperka je to ale celkem daleko a přeci jen jsem tam byl už celkem dávno a moc jsem nevěděl, kam bychom kromě rozhledny mohli jít. Začal jsem tedy pátrat v paměti po nějakém jiném místě. A pak jsem na to přišel. Pojedeme do Moravského Berouna! Navštívíme Křížový a Kočičí vrch, uvidíme medvěda a v neposlední řadě sejdeme skalku s ferratou!

Tak místo bych měl, teď si jen musím připravit program. To nebyl moc velký problém. Využil jsem hry, které normálně hráváme na výpravách, a přidal jsem k tomu nějaké soutěže z Rodea. Jediná věc, z které jsem měl vrásky na čele, bylo počasí. Celý den mělo být zataženo a po poledni měl přijít i déšť…

...a tak se nakonec rozhodlo pro dva a půl dne v Olomouci a dva a půl dne na Tvrzi...

Ve středu ráno přivážím Mývala na nádraží. Na parkovišti dovezl Séba Startéra. Séba na výpravu nejede. Musí se prý učit a vypracovat nějakou maturitní práci. To bude doma klid, destruktor a rušitel jede s námi.
Nakládám všechny kletry do auta a odjíždím sám do Olomouce. Ostatní mají koupenou jízdenku na Leo Express. Zde by měl následovat krátký zápis od Pišty, neboť já ve vlaku nebyl.
Cesta trvala něco okolo hodiny a třičtvrtě. Já, (Pišta) si sednul do dvousedadlovky s Ossim a po většinu cesty jsme hráli dračák. Před námi seděli ve čtyřsedadlovce Sysel, Mýval, Honzík a zprvu taky Talík. Sysel se samosebou pustil do dračáku také, ale kdo všechno s ním hrál, už nevím. Vedle nich seděli v další čtyřsedadlovce Donut, Startér a Júňo, kteří si vzájemně povídali a pak taky vytáhli telefon a společně se dívali na video o přežití v divočině. Zda to byl seriál, nebo dokument nevím, ale všichni tři byli přilepení na displej telefonu, takže si cestu nejspíš dobře užili. Za nimi, v dvousedadlovce, už pak seděl jen Infin, který se snažil kochat přírodou z okna. Avšak nebylo mu to dopřáno, neb ani ne v půlce cesty se Talík zvedl ze svého místa a přisedl si k němu. Poté mu kochání zkazil svým známým dováděním a neustálým mluvením. Chudák Infin si tedy cestu po svém příliš neužil. Zato Talík se bavil náramně.