Frčíme si to motorákem ze Studénky.  Pryč tam jsou ty davy, které se hrnuly z nádraží do přistavených autobusů směřujících na mošnovské letiště. (Jsou „Dny NATO“). Jsme zde oba oddíly, v poloprázdném vagóně. Za okny se míhá krajina babího léta s pichlavým sluncem. Obloha je zatažená šedým flórem a sluneční kotouč prosvítá skrz jednolitou vrstvu. Pokosená pole, jen vítr fouká přes strniště, stromořadím lemované asfaltové okrsky, obtěžkáné zrajícím ovocem, vesničky a opět hájky a lesíky s volně žloutnoucími stromy. Podzim se plíží do lašského podhůří Beskyd.
Jedeme do Kopřivnice za „Drobečkem“, tak jak jsme se domluvili při posledním táborovém ohni na Voltově táboře. Ruku jsme si na to dali.
A teď tu sedím v kodrcavém motoráků, za okny ubíhá krajina babího léta a já přemítám, proč jen jsem si myslel, že nás bude víc? Proč jen šest Trojkařů z Karviné? Hochů z Olomouce je devět!! Zkrátka, z naší naší strany žádná sláva.

Takové malé, komorní, uslimpané, mlhou a deštěm nasáté, a dřevným kouřem – a začínající vůní tlejícího listí provoněné, tak takové bylo první letošní cyklobraní. Krůpěje na trolejových drátech železnice v Zebrzydowicach Dólnych, na jablkách na ulici „Owocowa“, plně se nadýmajících a na nás kývajících, kdy ruce polských ovocnářů je trhaly a do bedýnek je ukládaly, miriády odrážejících se dešťových kapek na hladině Pískovny a mlha vystupující z lesního houští Černého lesa nebo z pole s kukuřicí. Takové bylo první letošní cyklobraní.
V blátě otisknutá kopýtka a křik sojky, a kdesi za hradbou stromů a keřů, znásobených mlhou, se ozývá zvuk cirkulárky. Jinak je neskutečné ticho. Z bílé tmy se nejasně vynořují zemědělské usedlosti i nové vilky za hranicí, zkrápěné paseky, dechem sena vonící stodoly, pozoruhodné zahrady, a zase neprostupné oddíly lesních úseků, kam nesmí, což u nás je věcí naprosto nepředstavitelnou, od dubna do října vstoupit člověk. Tak takové bylo první letošní cyklobraní.

Když zavřu oči, vzdálený svět se vrátí. Z ticha vystoupí tisíce neznámých hlasů, kterými se rozhovoří tropický prales; na tváři ucítím žhavý dech větru podobný otevřené peci, kterými jsme šli k jedné studni na Sahaře a napájeli tam stádo velbloudů; přivírám oči před oslnivým sluncem, lapám po dechu a sbírám všechen zbytek vůle k dalšímu kroku v jiskřivém mrazu v 5 000 metrech na Kilimandžáru – a k vrcholu je ještě ta daleko;
Běžím poledním bušem Konga bez stínu a černý opilý voják mě mlátí pažbou do zad; brodím se po kolena v blátě někde pod rovníkem mezi Tanzanií a Zambií, v hustých provazcích nerozeznávám rozdíl mezi vlhkostí deště a mého vlastního potu, a náhle křičím na Jirku: „K čertu s tím vším!“ ...
 

                                                            Petr Bárta, „DOBRÝ DEN, AFRIKO! Expedice Lambaréné“

Dlouho jsem váhal, jakou titulní fotografii, jaký uvozovací snímek mám zde vyvěsit. „Fotéčku“, co by plně vystihla a názorně popsala vše to, co se dělo na předposledním podniku 50. tábornického roku činnosti. Dvorní fotografové se tohoto oddílového podniku nezúčastnili (vyjma Kulajdy, který nefotil!), tak jsem byl odkázan na svůj „poděděný zapalovač“ – rozuměj – přístroj, který si na fotoaparát jenom hraje. Původně jsem zde „plesknul“ snímek o němž si myslím, že plně zobrazuje vše, co se na „Generálce“ dělo.
Potměšilé počasí, odhodlanost, semknutost, kroky do neznáma, boj o cukr, můry na promítacím plátně, běh mezi letitými stromy a šlahouny lián v prostoru odsvěceného hřbitova a vstřícnost evangelického pastora Mgr. Szkandery. A naprostou pohodovost bývalého rádce Lišáků – Krabata, kterému jsme systematicky „demolovali“ zahradu a její zařízení, a on neřekl ani „popel“. Později, s odstupem několika týdnu, jsem názor ale změnil. Především za to může tábor.

Doufám, že nikoho nerozhodí nadpis! Ne, nejedná se o pohoří v jihozápadním Německu. Je to jenom „transkripce“ našeho Černého lesa, táhnoucího se od Ráje až po Mizerov. Někdy používáme i – Black forest, nebo spojeně – Blackwood. Možná bychom mohli použit i francouzsky – Forêt-Noire, nebo rusky – Черный лес, (ale je zajímavé, že po překladu „Černý les“ do ruštiny mi vypadlo toto: Шварцвальд). Tak doufám, že to nikoho nerozhodí.
Ale mne rozhodila účast na dnešním podniku. A to mne Antek varoval (vedl včerejší oddílovku). Je čas školních výletů a škol v přírodě, a já ještě nevím čeho – rodinných dovolených? Však si určitě všichni vybavíte, že už roky hlásám, že oddílový žebříček by měl končit 31. květnem. Naštěstí se valná část omluvila dopředu, tak víme s kým nemáme počítat. A tak tu sedíme, na srazovišti u „SPORTBARU“, a čekáme. Víme tedy, kdo nepřijde, ale nevíme kdo může dorazit. Kde jsou ti, co se neomluvili? Nepsaný oddílový zákon: Dej o sobě zprávu! Tohle vám nikdy neodpustím!!

Tak nevím, zda-li se ještě vrátím k plnohodnotnému zápisu z tohoto oddílového podniku, nicméně předkládám alespoň tabulku k samostudiu. A snad se někomu při pohledu na ní vybaví:

Jak nás bylo žalostně málo. Jak si Xury na nádraží sednul na zrovna pijícího Twista a ten se poté musel vrátit do klubovny převléct. Jak jsme na Svatém Kopečku čekali v podloubí u piana

Chtěl jsem, a teď si musím přeměnit brýle, abych viděl na to, co hodlám napsat – použít nějaký snímek, který by adresně dokumentoval naší účast na „monstrózní akci“ pořádané k výročí květnové mobilisace v roce 1938. Jenomže se to letos neslo podle jiného scénáře, ale o tom dále. Říkali mi mnozí, nepiš tu omáčku, dnes to nikdo nečte, protože v dnešní uspěchané době nemá na to nikdo čas. Jiní mě přesvědčovali, piš to omáčku, vždy nás to vrátí do „kouzelných let“ našeho mládí. A já to píši s tou „omáčkou“, protože to tak cítím, že tak by to mělo být!
Když mi Skyppy v Ostravici předával pozvánku na „Dětmarovičky“ – promiňte mi ten zkomolený název, to Koumes se ptal při cestě z jarního RODEA, zda pojedeme na „Dětmarovičky“. A já jsem vytušil, že to jsou „Darkovičky“. Přesně tak, jak to bylo uvedeno v té pozvánce. No, pojedeme, protože bychom se zprotivili „zasvěceným“, že Mona potřebuje ke štěstí parní lokomotivu a bunkr. A skály, a horské kolo, a já ještě nevím co, snad zapékané brambory...?

Tak se nám trochu pokazilo počasí. Tři zmrzlí přišli a za nimi kráčela studená fronta, a od úterý pršelo a pršelo. Takový chladný májový deštík se snášel, a byl tak vytrvalý, že na Olši vyhlásili třetí stupeň povodňové aktivity!! Mnozí, vesměs neostřílení táborníci, malomyslněli a v diskusích vyzvídali, zda-li se vypravíme do mokrých a zamlžených hor, či doma zůstaneme pěkně v teple sedět. Ale my, co už jsme něco zažili, co už něco pamatujeme, jsme cítili ve vzduchu dobrodružství, měli potřebu vyzkoušet protivenství nemůžu a musím, a touhu všechno to zažít a do srdce vtisknout – další tradiční souboje, úpolové hry, prověření znalostí a všeliké měření sil mezi družinami, dvakrát do roka pořádané, podniknout.
91. oddílové RODEO se blížilo, vše bylo připraveno, vše bylo zařízeno, všichni byli vyrozuměni. A přeci jsme se obávali s kolika Trojkaři si ruku v nádražní hale v pátek po poledni podáme. A byli jsme překvapeni. Příjemně překvapeni.

Několik posledních let, kdy oddíl není už nucen šlapat v průvodu a slavit Svátek práce, kdy třídní učitelé už nezapisují neúčast v prvomájové veselici pracujícího lidu, pořádáme v oddíle tento podnik, o němž by se dalo napsat, že se stává tradicí. Za posledních 14 let jsem deset podobných podniku napočítal.
Je to jako když vodáci klíčem otevírají svoji řeku, tak mi sedláme své velocipédy, po čase sněhů a plískanic oprášené a seznáváme, co jsme za tu dlouhou zimu ze svého cyklistického umění zapomněli. A neputuje se nikam daleko, jen tak okolo kolo Karviné, tam, kam Bučivoj granátem dohodí.
A kolem Olše a v parcích města kvetou šácholány, a trnky se obalují v bílý sametový květ, tak nádherně voní. A ze třešní sakur, (jsou osázeny na nejdelší karvinské ulici), prší růžový déšť okvětních lístků.

Rychle, rychle něco napsat, a nějaký ten snímek, je úplně lhostejno jaký to bude – rozmazaný, nevypovýdající, nevýrazný, nebarevný; no zkrátka (ten, ke kterému jsem se dostal nejschůdnější cestou!) – umístnit ho do zápisu z posledního oddílového podniku. Ale postupně získávám další snímky, a ty už nejsou rozmazané, ani nevypovídající, a už vůbec ne nevýrazné a nebarevné.

Teď jsme se vrátili. Já a Lála. Na sobě mám modré triko, a na srdci má to triko oddílový znak; a já cítím z toho trika, ehm – vůní dýmu a ohně, vůni táborového ohně. A ještě pach potu, to z toho putování, jak jsme kráčeli na Ivančenu; a v kletru nesli žulovou desku s předsevzetím umístnit ji na místo, kde člověk s pokorou se sklání k nejvyšší oběti těch, co nám jsou vzorem.
Zmastím nadpis – to jako nějaký název, (neděste se, později ho vyměním za odpovídající, pokud se vám, pokud se nebude mně, líbit); a datum! Ten je důležitý, a potom značku oddílu, a...