Na nádraží jsem první. To bude asi tím, že jsem přijel na kole. Mnozí hoši to pochopí až v okamžiku, kdy se vydáme na perón a já si bicykl beru s sebou. A jsou notně překvapení. Snažím se je přesvědčit, že kolo bylo uvedeno v propozicích k výpravě. Účast Trojkařů je naprosto tristní. Když už pochopím, že nemohu očekávat příchod někoho dalšího, vydávám se koupit lístky. Jsem rád, že s námi pojedou Maco a Harry. Alespoň nějaká radost.

V hale nádraží mají sraz i Svišti z Juventusu a je jich o poznání daleko více než nás. Starší hoši si je jistě budou pamatovat z klání o „Zlaté trenky“. Mezi nimi se před námi skrývá Šunka, očividně zaskočen, že nás zde potkává. Dereme se na II. nástupiště a hurá do Bohumína. Ve vlaku rozdávám 7. úsek radistické olympiády – čísla. Jsem překvapen, že kromě Sysla a Infina mají ostatní problém rozlišit sudé a liché číslo. Učivo 3. třídy základní školy!

Na včerejší oddílovce bylo poměrně dost kluků, ale někteří se z tělocvičny omluvili. Byl jsem tedy jako na trní, kolik se nás vlastně sejde. Zde musím vyzdvihnout rodinu "Pedrovic", kteří měli mít nějakou rodinnou oslavu, ale nakonec se zařídili tak, že na tělocvičnu přišel jak Pedro, tak i jeho brácha Tomík. Hochy doplnil ještě bratranec Matyho a Krokyho Filda a v některých soutěžích i Eliška, Sigiho sestra. A ještě jsem byl jako na trní z jedné věci, a sice, zda na nás vedení školy nezapomnělo a zda nám někdo přijde otevřít. I tato obava se ukázala lichá a již před tři čtvrtě na devět nám přišel otevřít pan školník.

Zatímco se hoši převlékají, Rackové Gorka st., Kay, Ludva a Olpran schovávají v tělocvičně Zaváté stopy. Pravidla vysvětluji v šatně a současně předávám rádcům "tahák" s bodovým hodnocením jednotlivých sestav. Stopy jsou zaváty, jdeme na to...!

Ráno jsem šel se psem na pole, ale to vy jste ještě určitě spali. Bylo mrazivo a z šedých mraků padaly takové polystyrénově kuličky. A když jsem půl hodiny po osmé vyrazil na kole, poznal jsem, že je zle. Splnila se předpověď „rosníčkářů. Ledovka! Vlhkost začala ledovatět na silnici, na chodnících. Větve stromů, tráva a střechy domů mě nezajímali. Tudy jsem nejel, ale tam všude to také bylo. A ta paní v rádiu ještě ke všemu říkala, že ta ujetá vrstva na vozovce nebude sjízdná!! No, a že nebyla! Hned jsem mrskal na chodníky. Tam byla taková namrzlá krupice, po které se s určitou opatrností už jet dalo.

Ke škole do Ráje jsem přijel vykřičovaný a zpocený jako myš. Ale nespadl jsem. Po cestě jsem byl svědkem několika karambolů, naštěstí šlo vždy jen o plechy. Auto na rondlu pod „kaflandem“ klouzala jak krabičky od zápalek. Většina řidičů byla však rozumných, pohybovala se takřka krokem.

Mělo to být původně 102. Podzimní Rodeo, ale nakonec bylo vše jinak. Už na oddílovce je to jasné. Jeden Rys na výpravě bude asi málo. Nakonec na nádraží, na nástupu, stojí Rysové dva. Infin a Talík. Celkem je nás dvanáct členů. Tak to by to Rodeo hrát šlo. Volám si rádce k poradě a řešíme, jestli ano nebo ne.  A jak jsme rozhodli. Ani nevím, jestli dobře nebo špatně. Rodeo se odkládá na jindy a můžete si sami doplnit pro a proti. Rodeo už nebude na výpravě, ale odehrajeme ho v klubovně (v tělocvičně). Měli jsme skvělou příležitost, krásné místo, krásné počasí, rozdělení družin po čtyřech. Jenže to rozdělení i pro mne znamenalo stopku. Přeházení členů družin. Startér za 14 dnů vystřídal všechny družiny, Kupka to stihnul na jediné výpravě.  To mi prostě nesedlo. Takhle jsme si mohli klidně hodit kostkou a určit vítěze.

No, tak to je „paráda“...!

RODEO – podnik nejvyšší oddílové priority a zúčastnila se jej méně než polovina oddílu! Kromě průjmových Skye a Kayaka se tohoto tradičního klání nezúčastnili ani Mink (omluva bez důvodu), Kovy (špatné rodinné plánování), Mlčoch (nachlazení), Frenky (omluva bez důvodu), Tomík a Váša (ti by ještě neunesli kletry a možná ani tíhu okamžiku), Tobi (nedělní (!!) turnaj ve florbale) a Lukin (jediný bez omluvy). Takže se bude bojovat v tristním počtu R – Čedar, Hepík; L – Gorka, Sigi, Kroky; V – Maty, Simon, Pedro. Rodeo odložit už asi nezvládneme…

Když někoho, s kým jsi se rád vídával, dlouho nevidíš nebo když se s někým, s kým jsi se rád potkával, dlouho nepotkáš, nepromluvíš, na kytaru si nezahraješ, nezazpíváš, s radostí kvituješ zprávu, že kamarád se z daleké a nelehké cesty v pořádku vrátil. To se musí oslavit, neboť o radost je nutno podělit se! (A ne ji v sobě dusit. To není pěkný!) A když se dozvíš, že nejsi sám – kdo by se rád toho projevu radosti zúčastnil, tak uděláš všechno proto, abys tam byl.

Týdny sleduješ diskusi pod plánovaným podnikem, příspěvky psané s naprostou odhodlaností a jistou dávkou bodrosti, co vše se bude robit, kdo se zúčastní, kdo nemůže a kdo koho kde přibere. Řeší se jídelníček, pumpa (hustilka), a akumulátorová baterie. A to, zda se stojí v Globusu na fašírku v žemli? To je zákon. Takže stojí! Samozřejmě, že když se soukáš z automobilu, kde s tebou nejeli ti, co jet měli, zjišťuješ že všechno je tak trochu jinak.

1.den – pátek 25. října 2019 – Hned po práci nakládám materiál do auta. Je toho hodně, trochu mám obavy, musí tam vejít ještě pět kletrů. Jaryn to má ještě horší, jeho Hjundé i20 není pro pět kletrů stavěné. Ale nakonec se vleze ke mně vše a k Jardovi taky. Mates přichází včas a tak můžeme vyrazit pro Infina. Nakonec nastupuje u svého paneláku i Séba se Startérem. Odjíždíme z Karviné lehce po 15. hodině. Jaryn jedou až v16:00.
Osádka mého vozu už je naučená, že bez gumových bonbónů se mnou nemohou. Ale to, co koupil teď Startér, to muselo být někde ve výprodeji u Vietnamců a ještě s prošlou zárukou. To by nepožvýkala ani kráva.

Nevím, proč se mi tentokrát do zápisu z výpravy vůbec nechce. Přitom Malá Fatra je moje srdeční záležitost. Pohoří, které mám asi nejvíce rád. V loňském roce splněny dva sny. Stál jsem na Velkém Rozsutci v zimně (průchod s mačkami, ledopády Jánošíkových dier, s Tonckem a pak nádherná výprava - Východ slunce na Velkém Rozsutci. Obě nezapomenutelné výpravy. Tak co mne to na ten Velký Rozsutec ještě tak táhne? Letos jsem tam byl dvakrát. Jednou s Danou a teď s Rybaříkem, Simem, Júněm, Infinem a Syslem.

Zvolil jsem tentokráte trochu jinou trasu, než bývá běžné. Vlastně bych to ani neměl nazvat výprava na Velký Rozsutec, ale spíše výprava na Osnicu a Malý Rozsutec. Na Osnici jsem byl pouze já podruhé, pro ostatní to byl „prvovýstup“. Na Malém Rozsutci byli poprvé Júňo, Infin i Sysel.

Několik let mi v hlavě uzrával nápad, jak udělat na táboře provozuschopnou saunu. Starý model, byť velmi romantický a někdy i dramatický, už nešel na našem tábořišti provozovat. A to z několika důvodů. Nebylo se kde ochladit. Věžnický potok je každý rok téměř na suchu a bývalá hráz je už opravdu bývalá. Výstavba nové hráze, no viděl jsem několik pokusů. Nakonec jsme rádi, když zvedneme trochu hladinu v umývárně.
Další problém, nedostatek dřeva na rozžhavení kamenů. Většinou to byla značná spotřeba. Poslední roky to bylo dřevo ze starých podsad. Při jedné z vykrádaček Tvrze nám ukradli kleště na vytahování rozžhavených kamenů. A také už není onen kbelík s dírkami na dně. V indiánské sauně se mohlo vysaunovat tak 8 osob a to v podstatě jen jednou za večer.
A protože mi saunování na táboře moc chybělo, začal jsem přemýšlet co s tím.

Sky Watcher - Pozorovatel oblohy
Mezi návrhy názvů tábora se objevil, mimo jiné, i název Dobsonův tábor. Musel jsem se jen pousmát, nikdo z účastníků vlastně nevěděl, že pan Dobson kdysi vymyslel podstavec na ložiscích, který drží a dovoluje otáčet dalekohledem všemi směry. Takže název by byl vlastně „Tábor na podstavci nebo stativu dalekohledu.“ Lepší název by byl možná Newtonův tábor. To je typ zrcadlového dalekohledu s jedním primárním vydutým zrcadlem a druhým rovinným, eliptickým. Nákres a dovysvětlení si najděte na internetu sami. Ještě lepší by byl název Tábor pozorovatelů oblohy. Tak se náš dalekohled totiž jmenuje – Sky Watcher. Jenže nepřízeň počasí nám umožnila pozorovat oblohu jen čtyřikrát. Je to sice víc než viděných raků ve Věžnici, ale méně než saunových dnů. Takže raději Tábor se saunou.