Venku je nevlídno, ale neprší a kdyby nefoukal ten vlezlý vítr, možná bych napsal pohodové počasí na výpravu. Ale protože jdeme do tělocvičny, vůbec nám to nevadí. Scházíme se ve vestibulu školy. Jsme zde téměř všichni. Sobík a Runy se omluvili už včera, Shrek byl viděn jak hrabe a zametá před panelákem listí (asi nucené práce), a o Pumbovi nevíme. Z Modrých racků jsou zde Kamo a Kulajda, s dětičkami a Aidy, už si beroucí zaváté stopy s úmyslem rozmístnit je po tělocvičně.
Pan školník nás pouští po deváté hodině a nabádá nás, abychom se chovali kultivovaně, protože na škole je paní ekonomka a dělá „uzávěrky“. A zrovna dnes mám dojem, že jsme se chovali nezvykle hlasitě a loudali se po spojovací chodbě víc, než kdy jindy, protože venku před školou se odehrával hod granátem – závod do listopadového DOD. Ale o tom až dále. Stopy rozházeny, píšťalka i fotoaparát připraveny, nic nám nebrání zahájit II. tělocvičnu Zimní 13.
Na smluveném místě v nádražní hale se nás schází poměrně málo. Pět Rysů (Xury, Gorka, Čedar, Sigi a Lukáš K.), pouhé tři Vydry (Nadík, Twist a Sky) a já s Ludvou. Transport do Moravského Berouna proběhl celkem v pohodě. Hoši měli pouze jeden vážnější spor, a to kolik tunelů budeme projíždět. Někteří hlásí svůj tip na tři, další, hlavně hlasitě lobující Gorka, trvají na čtyřech. No, byly opravdu čtyři! Tři mezi Hrubou Vodou a Jívovou a jeden mezi Jívovou a Domašovem nad Bystřicí.
Na nádraží v Moravském Berouně jsme se vysypali z „regíny“ a před nádražní budovou si dáváme nástup. Dostrojujeme se a hned vysvětluji pravidla dlouhodobé (to jsem si mylně myslel) soutěže.
Říkala mi Lála, že jsem ji měl vzbudit, že by se mnou do té tělocvičny šla, fotoaparát si vzala, a nějaké pěkné snímky snažila by se pořídit. Ale já ji neberu – já ji nevěřím! Pokud někdo nechce „strašlivě chtít“, je každá snaha marná. Nejenom u ní – u vás všech!
A tak na podnik „I. tělocvičny Zimní 13“, se z Modrých racků dostavil pouze Kulajda. (A jeho dva hošíci – Vojta a Ondra). Málo Racků, k tomu ještě rozmazané snímky.
Tak bytostně jsem potřeboval u jednoho z nejtěžších závodů Zimní 13, naprosté zkoušky motoriky každého Trojkaře, asistenci – pomoc, zkušeného Modrého racka – a ona tam nebyla. Naštěstí se nic nestalo, nic se nepřihodilo, děkuji Pipifárkovi, neboť závod „S.A.C.“ (Sportovně Akrobatické Cvičení), je zkouškou pro opravdové chlapy, a to bez vší nadsázky. Do oddílu tento závod přinesl Fero (druhý oddílový vedoucí), koncem 70. let – z prezenční dvouleté vojenské služby socialistické vlasti. Ale pojďme pěkně popořadě.
Tak, konečně tu máme první výpravu v novém tábornickém roce! Na ni vyjíždíme od klubovny, z nádraží Olomouc – město. S jedním přestupem v Senici na Hané na motoráček jsme na místě relativně brzy. Hned na panelové ploše přiléhající k železniční stanice zahajuji Všímandu, kterou ukončíme hned, jakmile dojdeme do místní části Střížov. Drahanovicemi postupujeme po nově vydlážděném chodníku, míjíme „Jamajské lokál“ (budoucí čtvrtá otázka Všímandy) a putujeme po cestě směrem ke Střížovu. Trháme si žluté i červené špendlíky, hochy nechávám ochutnat šípek i černý bez. Ve Střížově, na dřevěném odpočívadle hodnotíme odpovědi ze Všímandy. Ze sedmi otázek vědí Vydry pouze jedinou, a Rysi ani to!! Plán s návštěvou Zahradní železnice bere rychle za své, neboť je otevřeno pouze v sudé týdny a teď pomalu končí sedmatřicátý. Škoda.

Naprosto pohodový podnik, naprosto „libové“ cyklobraní, naprosto vstřícné počasí – dokonalá idyla. Pouhé tři hodiny braní se na kolech, pouhé tři hodiny s kamarády z oddílu. Scházíme se před devátou u „Kauflandu“ na Hranicích, a když už tušíme, že nikdo další nepřijede, protože jsou unaveni, nemocní, do Chorvatska jedou, a hornický den se v parku připravuje, či jinak zaneprázdnění jsou, jdeme do sedel a valíme si to nahoru k rehabilitačnímu ústavu Lázní Darkov. Ale jen tak napůl plynu, pomaloučku – na loučku lázeňského parku.
Všichni na zem, přilby odložit, batohy sundat. Mezi stromy jehličnatými se procházíme, a Mona ukazuje jaký je který a který je jaký. A nevystačili si výtečníci, co všude viděli smrky, protože ani jeden z nich smrkem nebyl. Borovice lesní – sosna, douglaska tisolistá, jedlovec kanadský a tis červený. A borovice vejmutovka. A modřín opadavý. Dokonalý ráj pro dendrology. Na tak malém území tolik exemplářů.

Tento podnik byl připravován na minulou sobotu, ale počasí tehdy rozhodlo jinak. Tak mi bylo navrženo, prý bude pěkně, abychom podnik zopakovali o týden později. V doplňcích jsem tuto možnost naznačil, ale ozval se pouze Júňo. Na oddílovce zvedli ruce ještě Mates a Sysel – a snad, tak trochu nerozhodně, dívaje se přitom na své soukmenovce, Švejk – ale ostatní na mě rozpačitě zírali. Nu což! Podnik už není bodovaný!
Ráno si pro mě před osmou hodinou přijel Mates. Spolu, zadem kolem bývalé panelárny, kde svého času pracovali vězni, valíme na „Stalingrad“. Je osm hodin, stojíme na červené, a před PRIOREM se kočkují Sysel a Júňo. Pro vedoucího cyklobraní – naprostá „sebevražda“! Bez Racků, bez starších Trojkařů, zkrátka bez nikoho. Leč, skutečnost, jak se později ukáže, bude zcela odlišná od prvotních pocitů, a to bylo to, co toto cyklobraní pozvedlo na jedno z těch mých nejlepších, co jsem zatím „zažil“. Ale nepředbíhejme.
...
@ntekHoši, zařiďte se podle poslední věty zápisu!...
KassaNějak se nám to tentokrát nevyvedlo no. Příště už...
Paolo