Dnes v kraťasech nedorazili ani Koumes, ani Mona, ani nikdo jiný. Naštěstí. Na trávě a chodnících leží zmrazky včerejšího sněhu. Pan školník mi kyne z vestibulu a předává klíč od nářaďovny. Tak si libuji, že nám to všechno pěkně klaplo, ale ono, jak vzápětí seznávám – ouha. Rysové jsou pouze dva. Lišáků a Vyder je po pěti. Z Modrých racků jsem tu sám.
Hrneme se do šatny a já pádím do tělocvičny rozházet zaváté stopy. Ale když zkouším klíč od dveří nářaďovny, zjišťuji, že jsme od školníka dostali špatný klíč. A protože se mi následně nedaří školníka jakýmkoliv způsobem vyrozumět, jsem naprosto zdrcen. Nedostaneme se ani k žíněnkám, ani k matracím – zkrátka se nedostaneme k ničemu. Tím bude dnes náš program pěkně ořezaný. Ještě nám mohli schovat lavičky a míče jsem mohl nechat doma. A tak jediné, co mě u srdce hřeje je to, že máme granáty!
 

Ještě nikdy naše oddíly – Grifinovy TROJKY, neměly dohromady RODEO. Podnikli jsme společné tábory, letní i zimní. Uskutečnily se jarní ROBINSONÁDY, zimní ANTARKTIRIÁDY. Výpravy i expedice, tělocvičny, „spanilé jízdy“ a brigády Modrých racků. Odehrály se – MAFIE, putování „Po stopách Rychlých šípů“, Závod napříč městem, airsoftové bitvy. Ale ještě nikdy ne RODEO.
Oddílové RODEO je prestižní podnik. Koná se dvakrát do roka – na jaře a na podzim. Je to nejvyšší klání mezi družinami. Soutěže, úpolové hry, testy, zručnost, rychlost, síla, um, bojová morálka, tábornická praxe.
RODEO prověří soudržnost družin, schopnosti družiníků, kázeň, odpovědnost, povinnost, družinového ducha – dnes pojem naprosto nehmatatelný, ale o to silnější.
 

„Ty, Bobře, proč mám na fotkách z tělocvičny taková kolečka, či bubliny? Já vím, že ten foťák co jsem podědil, není nic moc. Ale ty bubliny mi vadí. A dokonce tak, že ani nemám chuť ty snímky představit!“, oslovuji Bobra. A Bobr mi vysvětluje, že příčinou bude nejspíše blesk, co zachytí i prachová zrnka. To jsou ty bubliny.

Ráno je pošmourné. Mezi domy a v ulicích se povaluje mlha, ale je docela teplo. Dnes je zde s námi i Antek, a tak zatím všechno dobře klape. Míče máme, i dveře jsou otevřeny. V kraťasech přijeli Koumes, Dodo, Štěpka a ... (Sněžka??); a samozřejmě Mona, co tvrdil, že šortky pověsil na hřebík, protože má letos 212 dnů v kraťasech bez přerušení. Nikdo další z Racků nedorazil, tak se vedoucí vydává do tělocvičny rozházet zaváté stopy zcela sám. 

Již z dálky směřuji svůj zrak k zastávce s označníkem D v prostoru přednádraží, abych zjistil, kolik Trojkařů v dnešním nevlídném počasí na výpravu dorazí. Vidím hrozen lidí v němž rozeznávám „naše“ hochy. Za malou chvíli zjišťuji, že kluků se sešlo jedenáct a k tomu ještě musím připočítat Bubáka s Bertem. Ano, to je „ten s náhonem 4x4“.
První spoj po deváté hodině si, spolu s námi, vybralo dalších asi sto cestujících a tak jsme nuceni podstoupit strastiplnou cestu linkou č. 11 na Svatý Kopeček. Naši hoši jsou schopni se jen velmi sporadicky držet některého z madel, některé menší pak drží „za límec“ i ochotní spolucestující. Ani šofér nás nešetří. Zatáčky „řeže“ jak závodní pilot a tak se celá masa cestujících kolíbá ve voze ze strany na stranu, což zapříčiňuje téměř nepříčetné hulákání hochů. Navíc cítím, jak mi začínají po zádech a nohou stékat kapičky potu.

Ráno je mlhavé a chladné. Narážím na z obchůdku kráčejícího Koumese, pouze v kraťasech a tričku, jak se cpe pečivem. U školy nejsme sami. V budově probíhají volby do Poslanecké sněmovny, proto nám už školník otvírá dveře do tělocvičného traktu. Zjevuje se i Fili, vrážím mu tedy do ruky zaváté stopy. Rysi a Lišáci mají 100%, Vydrám chybí rádce a nováčci Špejlík a Kiška. A taky nám chybí míče. Údajně v klubovně není žádný, protože jsem si je vzal domů, abych je mohl nahustit. To je zajímavé, že o tom nic nevím. Po rozhození zavátých stop nám Fili obstarává dva míče, na panu školníku vylouděné.

Na signál pádíme do tělocvičny a družiny pátrají po lístečcích znamení Franklinovy výpravy. Zahajujeme další ročník Zimní Třináctky pokřikem Hochů od Bobří řeky. Sčítáme zaváté stopy. Rysi hlásí 60, Lišáci 43 a Vydry 40 stop. Dávám do oběhu novou tabulku Zavátých stop.

Na včerejší oddílovku dovezl Kay do klubovny nové oddílové batohy The North Face, které Bubák v závěru oddílovky rozdává přítomným Trojkařům. Ještě jednou díky, Kayi!

 Sešlo se nás celkem dvanáct, což je super a nové batohy taktéž. Už nevypadáme jak kolotočáři! Náš rychlík Peklák má hlášenu desetiminutovou „sekyru“, ale nutno dodat, že ještě před příjezdem do stanice dvě minuty ze ztráty stáhnul. Obsazujeme první kupé vedle prostoru určenému k zavěšení kol a teprve posléze zjišťujeme, že je přednostně určeno bikerům, aby měli průhledem své miláčky stále na očích. Nikdo však nic nenamítal a tak tedy zůstáváme. Družinám rozdávám postupně pět zašifrovaných zpráv, jejichž řešení se hodí do bubliny kreslených Kerlesových vtipů. V průběhu luštění pozoruji okénkem rodící se krásný den!

Doma, při snídani a ranní kávě, ještě dolaďuji technické detaily vylepšení mého draka, kterého jsem „spíchnul“ včera večer z rozměrné igelitové tašky Hervis, když mi přišla krátká textová zpráva. To mi Goblin oznamuje, že na výpravu nepojede, neboť blinká. Později (na další oddílovce) se ukázalo, že zřejmě opravdu chytnul nějaký bacil, kdy ještě v pondělí nešel do školy, a nejednalo se tak o nervozitu, zda jeho drak poletí, či nikoliv. Chybí také Sky, který je pro změnu po nemoci.

Hoši, vyzbrojeni létavci uloženými v pestrých igelitkách, a já vyzbrojen vzduchovkou, míříme na čtvrtý perón a usedáme do sedaček kupodivu ještě poměrně prázdné RegioNovy.

Tento podnik byl původně naplánován na minulý týden. To se však uskutečnila výprava Modrých racků na Frýdu. A když jsem po neděli psal doplňky, počal jsem pochybovat, že ho uskutečníme tak, jak jsem si představoval, jak jsem chlapcům nasliboval. Už v úterý se zvolna ochladilo a dny indiánského léta se počaly vzdalovat nenávratně pryč. Ve středu dokonce vytrvale pršelo. O nic lepší nebylo počasí ani ve čtvrtek. To už jsem litoval, že jsem na Frýdu jel. V pátek se počasí lehce vybralo, bylo zataženo, ale už nepadal déšť.
Nadšení Trojkařů na oddílovce mne přesvědčilo, že by byla velká škoda, kdybychom se „zabetonovali“ na naši malé střelnici ve sklepě a při tom sledovali „syrový“ film ze Slunečního tábora. Oni byli všichni skálopevně přesvědčeni, že zítra bude pěkně a dvě armády, červená a modrá, po dlouhé době opět změří své síly.

Po včerejší vydařené oddílovce jsem byl natěšen, kolik že Trojkařů pojede na první výpravu, ale byl jsem zklamán. Nakonec se před klubovnou objevili jen ostřílený Qéčko a nováčci Gorka s Oliverem. Přesouváme se na nádraží. Kromě nás se tu sešla ještě hlučící skupinka Tuláků, patřící pod dětskou organizaci Duha. Po nedlouhé chvíli již v zatáčce trati spatřujeme charakteristický  trojúhelník diodových světel přijíždějící RegioNovy, motorové jednotky řady 814. Páskujeme se dovnitř do vyhřátého vagónu a k našemu překvapení nacházíme ve vyvýšené části vozu i místo na sezení. Zádrhel s nákupem síťové jízdenky u paní štiplístkové jsem, po zkušenostech z minula, již očekával. Nakonec požadovaná jízdenka z jejího strojku „vylezla“ až po průjezdu zastávkou Olomouc-Řepčín. Vypadá to, že nás čeká hezký den!

„Promiňte pane presidente, že s vámi nesouhlasíme. Na tomto hradě vládli čeští králové samostatnému státu a určovali často dějiny Evropy.
Zde na tomto hradě se ale nikdy neustupovalo. Měli jsme se bránit. Ustoupili jsme sami. Příští generace nás odsoudí, že jsme bez boje odevzdali své kraje. V čem má národ vidět sílu a v co má věřit, když jsme mu vzali armádu, která bez výstřelu opustí pozice?
K té cizí zbabělosti připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda, že jiní nás zradili, ale my zrazujeme sami sebe.“

                            Výbor na obranu republiky             Ladislav Rašín – 30. září 1938