Jako když si vás průvodčí v „tornádu“, neboť zase jedeme vlakovou „retro“ soupravou do Beskyd, zavolá stranou a přizná se vám, že také jako chlapec chodil do Karvinské TROJKY, nabudete dojmu, že ta dnešní výprava se zkrátka musí povést. Bez ohledu na to, že za okny pantografu ubíhá studená a syrová krajina, s cáry mlh a s přítomnosti hrozícího deště. Ale jednou se řeklo, že se pojede, i kdyby trakaře padaly! I Sirovi byla už slíbená vycházka po lese. Tak se jede!! Jsou tu s námi jeden Rys, čtyři Lišáci a dvě Vydry. A Noro, Kamo, malý Mobydick a ještě Sir III., pes kokršpanělský.

Jsou různé podniky, jsou různé výpravy. Ale když napíšu, že … – nechci nikomu ublížit! Strach z nevlídného počasí, nemoc, strach z možné nemoci z nevlídného počasí, rodinná setkání s bezpodmínečnou účastí, školní a pracovní povinnosti, nezájem, nechuť. Sami hoďte kamenem!!

Venku je škaredá plískanice. Málo nás, málo! Sedím jako na trní. Civím na ty hodiny z Titanicu, kde se zastavil čas, ty secesní hodin ukazují, jak se jim zamane. A to je, prosím pěkně, Antek už několikrát reklamoval. Těsně před čtvrtou se klubovna přeci jen zaplňuje, chvatně se převlékají Trojkaři. Pádíme do tělocvičny. Přestože Rysové dnes dosahují 100% účasti, je na ně žalostný pohled. S tím se bude muset něco zrobit. Tři družiníci se nemohou rovně postavit proti osmi.

Špatně se mluví v tělocvičně. Zvuk se nepřirozeně rozléhá, nikomu není rozumět, nic není slyšet. Ale hučení, bučení, kvílení a chichotání – tak to je silné. Proto si nechávám „omáčku“ na klubovnu. A hned vytahujeme bucláky a rozcvičujeme se honičkou ve trojících. Přichází Lesan a žádá mě, abychom jim příští týden pustili tělocvičnu, protože zde budou o víkendu pořádat nějaké gymnastické závody. A už teď mu jde z toho hlava kolem.

Ještě včera odpoledne poletovaly sněhové vločky. Ale dnes je pěkně, skoro 10°C a Saly, co otevřel klubovnu, teď leží na lavici a odpočívá. Dalmi přináší oddílové věcičky a ohlašuje ukončení pravidelné činnosti. Pomalu se místnost zaplňuje a téměř všichni se převlíkají do tělocvičny, ačkoliv jsem nic neřekl. „No tak jděte, a koš a míče s sebou!“

Poslední borci – Švejk a Júňo, se převlékají a peláší do tělocvičny. Vytahujeme bucláky a na rozcvičení ani tu honičku ve trojicích nemohu zařadit, protože nás není více než 13! Tak zavděk beru vybíjenou dvěma míči.

Když jsem Lále vyprávěl, co všechno jsme dnes na oddílovce dělali, vyjádřila se tak nějak podivně, odtažitě, jako by nás podezírala z nějaké nekalé činnosti, taškářství, neřku-li z rozličných darebačin. A my jsme jen dražili „sladké dřevo“, co dal do placu Antek, ( i náhradní struny přiložil!).

Ovšem největší „rvačka“ se strhla o samotný obal kytary - ten, defacto neměl se samotnou dražbou co do činění, neboť byl součástí „sladkého dřeva“! Následně se vytáhla Sobíkova čepice. Všichni tvrdí, že je to Sobíkova čepice!!

Den první - do Stínadel, pátek 24. března 2017

Namísto původně plánované výpravy do Velkého Újezdu jsme nuceni přikročit k náhradnímu podniku, kterému je spaní v klubovně s podniknutím dvou jednodenních výprav. Ve Velkém Újezdu na faře bychom se křížili s jinou skupinou a to by nedělalo dobrotu. Navíc bychom za tento ne komfort zaplatili dosti vysokou cenu. Scházíme se tedy v době plánovaného srazu, ale nikoliv na autobusovém nádraží, ale v klubovně.
Po zahajovacím nástupu vysílám obě družiny do Stínadel, aby sepsali dvacet pět otázek, použitelných na hru Vyzvědači. Tuto chci s oddílem v blízké budoucnosti uskutečnit, protože jsme již opravdu dlouho žádnou hru ve městě nepodnikli. Ručičky se po hodinovém ciferníku otáčí a nikdo se do klubovny nevrací. Co se děje?

Ráno je mrazík. Skrz hustou mlhu se snaží prodrat paprsky jarního sluníčka, ale moc se jim to zatím nedaří. Uháníme „slonem“ Klárkou až do Svinova. (Skauti, co byli s námi na nádraží jeli na druhou stranu). Je nás zde nemálo, ale ani ne dost. Rysům chybí Páťa a Dalmi, Lišákům Saly a Infin. Vydry postrádají Doda. Také dva nováčci, včera dorazivší na oddílovku, tu dnes nejsou. Ačkoliv se dušovali, že určitě pojedou (asi to bylo pro jejich rodiče silné kafé!).

Do vlaku si Antek připravil dva hlavolamy s hracími kostkami. Z „3D“ pohledu měli synci přečíst součet ok na spodních stranách třech kostek. První kostka byla normální. To znamená, že součet protilehlých stran je sedm (vždy sedm!). Druhá kostka byla falešná. Vendy hlásí, že na spodních stranách je součet 61! To Antka úplně uzemnilo. Kamo se směje. I jiní výtečníci sází na tipování, ale jsou Antkem odehnáni.

Dnes odemyká klubovnu Páťa a „mateřsky“ stahuje přicházející Trojkaře do klubovny (má za to známku). A je nás tu už hodně. A nějaká maminka stojí mezi dveřmi se dvěma chlapci. Chtějí vstoupit do oddílu. Dnes odehrajeme „zápasnické třídy“, závod DOD, to bude „maso“, to bude přivítání. A už je tu Antek, a proutěný koš se bere a míče se berou, a loudáme se do tělocvičny. Jsme všichni, Dodo přijde později, a Runy přijde ještě později, protože to psal do doplňků.

Rozcvičujeme se „jiráskem“, hrou, která mi začíná lézt krkem, ale hochům se stále nezajídá. A už je tu i Dodo, nemůžeme dále čekat na Runyho a Salyho, a na Dalmiho, co si ruku zlomil, vytahujeme gymnastické koberce a zatuchlé žíněnky. Stavíme „třídy“ pro březnový závod DOD (Družinový Olympijský Desetiboj). Všichni do trenek a na boso. Sundat hodinky, řetízky, brýle. Je zakázáno kopat, kousat a za vlasy tahat.

Přijíždím ke škole, deset minut před devátou hodinou a vidím, jak Sobík vidí mě a pádí ke dveřím spojovací chodby. Nikdo zde není, dveře jsou zavřeny. Jsme tedy poslední? Sedíme na schodech, já po noční směně, Sobík cosi drmolí. Sluníčko svítí. Dýchá na nás předjaří. Nejsme poslední, jsme první! To tu budeme sami? Ale ne! Už se valí hoši. Zrovna přijíždí Antek a odchytává jednotlivé tlupičky a ověšuje je kabelami a sabatorami s „oddílovými věcičky“. To máte: florbalová hokejky, dresy, rozlišováky, přilby, míčky a míče, pešky. Přijíždí i Fili a vláší bedničku s kyrlingy. Neriskoval jsem včera a nerozdával kotouče hochům domů. Těžce bych je z nich získával. A další partija se hrne. Nebudeme sami. Pan školník nám otvírá, na chodbě jsou kupy sběru. Hovoří s Antkem a sprostě kleje. Zase nějací výtečníci se v tělocvičně věšeli na basketbalové koše a poškodili uchycení ve zdi. Holt, sádra není to pravé ořechové, co uchycení zpevní. Ale my máme svědomí čisté a od určité doby (dávno minulé) se na koše nevěšíme, ani si jich jinak nevšímáme.    

Pryč tam jsou ty zlatisté chvíle poslední výpravy na Soví vrch. Zahrabaný Véna v mědi bukového listí. Ale to bylo v lednu roku 2014, leželi jsme na sluncem vyhřátém asfaltu. Dnes však jiný pes kokršpanělský s námi běží. Přesto můžete na něho volat stejným jménem. Ale Véna tu s námi není, ačkoliv by měl být! Onďase, jeho mladšího bratra, jsme mohli dnes do závějí bukového listí zahrabat. Na té posvátné hoře starých Slovanů – a protestantů, zahrnout, zafúkat. Sněhu je poskrovnu, ale je tu, zem je zmrzlá. Ale Onďas tu není. Také tu nejsou, kdo vlastně tu není? Nemíním to nijak řešit. A je mi to vlastně (no, není mi to!! – ale, co má dělat?), lhostejné! Ano, je mi to lhostejné, protože jinak bych se z toho musel zbláznit, kdybych si to k srdci bral! Já jsem viděl krkavce, snášejícího se z větvoví, lišejníkem obrostlých, starého jasanu. Na posvátné hoře starých Slovanů. A do uší i hudba Tomáše Kočka mi zní. Kde jsou ti synci z „trampské osady Sov“? Jářku, vždyť já jsem tu byl poprvé s Grifinem před 38 roky.