Při přepisování data zjišťuji, že na den a měsíc přesně se po V. tělocvičně koná VI. tělocvična Zimní 13 – ta poslední. A to je dobře, protože ještě kraluje kalendářní zima. A nebylo by žádoucí, v čase kdy se dá v kraťasech slaňovat železný most na Mariánských loukách, či na bicyklech brázdit říční nivu řeky Olše, plantážit do tělocvičny, mezi čtyřmi zdmi být zavřený.
Ráno je syrové, v ulicích se válí vlezlá mlha a z pusy vypouštíš páru. Je to na rukavice a kulicha. Tlačíme se ve vestibulu školy. Rysové mají mezi sebou chlapíka, který je mi povědomý. Ale nevím kdo to je. Až při bloumání pod korunami lip, kde pozoruji havrana zápasícího se skývou chleba, se mi rozsvěcuje. Alofok od Vyder!! Když doráží Antek, bereme materiál ze zavazadlového prostoru „astry“ – a, protože zrovna dorazil školník František, valíme si to ke vstupu do tělocvičného traktu. Zaplať pánbůh, že dorazil Racek Fili a promptně rozhazuje poslední zaváté stopy po tělocvičně. Královská hra Zimní 13. Upomínka na největší polární tragédii.

Sraz „na pohodu“, dvacet minut před devátou, u trafiky na nádraží. Po chvíli vyčkávání jde Ludva koupit jízdenku do Domašova pro sestavu Nadík, Qéčko, Xury, Gorka a Twist. Už na nádraží se začíná rýsovat hlavní téma dnešní výpravy – jídlo. Nadík právě dojídá pátou z šesti koblih. Raději se loučíme s rodiči a přesunujeme se do vlaku. Do odjezdu zbývá ještě několik minut, ale ve vlaku už není místo na sednutí. Postáváme proto v uličce; Ludva vyhlašuje všímandu. Vlak se postupně vyprazdňuje, a když v Hrubé Vodě vzpomínáme na Twistovy zapomenuté rukavice, sedíme už na sedačkách. V přední části vlaku jsou vidět přední kola několika bicyklů. A není se co divit – každý, koho slunce oslní, by si očividně nejraději přál, aby se zatáhlo. Tak to tedy ne přátelé, jen ať svítí!

Ráno je mrazivý den. Lehkou mlhu prosvítá slunce. Zem, obzvláště na místa, kam ještě nedorazily sluneční paprsky, pokrývá jinovatka. Z domu vyjíždím podstatně dříve, než jindy a přesto vím, že nedojedu včas. Cesta je dnes pro mně hotovým martýriem. Do tělocvičny jsem přijel schvácený, sotva dechu popadaje – a to doslova, a ještě ke všemu o patnáct minut později. Ale nic se nedělo. Zaváté stopy, co jsem je předal ráno Antkovi, již byly odehrány a oddíl se rozcvičuje pod vedením „skarbowego“, za zdárné sekundace Kajmana, Filiho a Maroše. A tak, aniž bych se převlíkal do sportovního, ukončujeme „chobotničky“ a zahajujeme V. tělocvičnu Zimní 13.
Bez velkých cirátů, po zanesení docházky a výsledků zavátých stop se vrháme na poslední kolo čtverylky. Akorát někteří „umělci“ mají problémy při sestavování hřiště, tak musí zasáhnout Fili a stavbu vést tím správným směrem. Zápasy píská Antek, protože já nemohu mluvit a velké potíže mi dělá i samotné dýchání. Jestli na mně něco neleze? Jen jestli já nebudu stonat?

Po dlouhé době odhodlávání se konečně pouštím do psaní zápisu z loňské vánoční výpravy, abych Vás, čtenáře, obšťastnil několika řádky líčení našich radostí a strastí posledního podniku roku 2013...

Den první
Pátek 20. prosinec 2013
Na výpravu se mi vlastně ani moc nechtělo jet. Snad to bylo způsobeno vkrádajícími se obavami, abych vůbec někoho při srazu na nádraží potkal. S různými druhy omluv jako by se roztrhl pytel. Část hochů je nemocna (což chápu), některým by se stýskalo (což nechápu) a Goblin bude foukat do saxíku. V duchu si vypočítávám, že by nakonec mohlo je alespoň pět „statečných“. Nakonec k pěti Vydrám – Nadíkovi, Qéčkovi, Gorkovi, Twistovi a Skyovi – přibyl ještě jeden Rys Xury. To mě mile překvapilo, protože si nevyzvedl v klubovně kletr a ani mi neodpověděl na esemesky.

Tak jim to tentokrát vyšlo! Rosničkám. Když jsem byl před týdnem s klukama v Hrubé vodě, bylo doslova jaro. Teploměr ukazoval patnáct stupňů nad nulou, Slunce pálilo a bylo „azuro“. Uběhlo sedm dní a i přesto, že předpovědní model hlásil značné ochlazení, tak těch ranních mínus 12°C za oknem mého bytu mne docela překvapilo. Když pomyslím na to, že v hrubovodském údolí bývá prokazatelně o dva až tři stupně nižší teplota, než „o kousek“ níž v Hlubočkách, vzbuzuje to již respekt!
Ještě ráno mi volala Joriho babička, že Jiříka v takovém mraze prostě nepustí. To již jsem v duchu spočítal, že na výpravě bude Trojkařů, jako prstů na jedné ruce. A to jsem ještě netušil, že na sraz nedorazí Qéčko. Podruhé za sebou tak je na výpravě pouze jediný Rys Xury. Vydry pak mají zastoupení Nadíkem, Gorkou a Twistem.

Za okny letícího „slona“ ubíhá podzimní, či je to už jarní?, krajina. Slunce prosvítá skrz zubaté okraje mraků a rozptyluje mlhu vznášející se nad louckými jezery. Vůbec nic nenaznačuje, že je lítý leden, po sněhu ani památky. Hoši luští 15. úsek radistické olympiády – písmo „jidiš“. A už se sem žene Tříska. Zapisuji první body. A pak následují další, a další Trojkaři, aby mi ukázali zprávu, že „Nedobré jídlo tě naučí střídmosti!“ Blíží se Český Těšín. Jdeme „do sedel“ a vystupujeme z příjemně vytopeného vlaku na třetím nástupišti. Rackové se zostra přesouvají podchodem na nástupiště druhé. Jsou tu: Antek, Maco, Rybařík a já. Po odjetí naší soupravy zjišťujeme, že se nám ztracený oddíl dostrojuje před schody podchodu III. nástupiště a pak zvolna přichází k nám. Cpeme se do „regíny“. Štěpka s Martinem dokončují „jidiš“, borec Dalmi to vzdává a Sobík má jiné starosti, tak ho nevyrušuji všetečným dotazem, kdy mi zprávu odevzdá.

Tolik lidí! Tolik dětiček! Tolik Racků! Ještě žádnou tělocvičnu letošní Zimní 13 nepoctilo svou účastí takové množství Trojkařů. A přeci nejsme všichni. Rysům chybí náhle ochořený Shrek, Lišáci postrádají Třísku a Jacka. A Vydry, nejpočetnější družina oddílu, se ještě ani jednou nesešla k tělocvičným turnajům, zápasům a úpolovým soutěžím celá. Opět chybí Špejlík a Kiška. Žádné zprávy nemáme ani o Davidovi. Modré racky reprezentují Antek, Dragon, Peggy, já, a na poslední chvíli dorazivší Fili. A to se ještě přišel na nás podívat Páťa, náš bývalý člen. Hned byl přiřazen k Rysům.
Marně pátrám mezi šaržemi po zavátých stopách, marně je vyzývám k zanášení do tabulky. Každý z rádců má u sebe množství méně než větší. A to, prosím pěkně, všechny stopy rozházel Fili na poslední výpravě – u dělotoče na Smolkově. Tak kam se podělo těch 248 stop? Asi je má Tříska. A protože zde dnes není, nemůžeme posoudit, zda je to pravda!

Původně jsem chtěl tento článek vymazat. Jeho oznamovací hodnota vypršela. Už netřeba psát kamarádům, zda se dostavím, či nikoliv. Už netřeba ani rozvádět věci s Vánoční nadílkou nemající nic společného. Větroň a Kulajda (po kolikáté už?), spískali další adventní posezení Modrých racků v hospodě „Výměník“ – zasvěcení ví, že jsme o tento objekt, co by klubovnu, usilovali. Podnik se počal  zařizovat na konci října. Snad byly původní představy organizátorů krapet odlišné. Ale aby se nás sešla „taková síla“ jako letos, tak to nepamatuji. Pobyl jsem mezi vámi jen několik desítek minut, když jsem se vracel z oddílové Vánoční nadílky a následně valil do „roboty“.
Viděl jsem tváře dávno neviděné, a rád jsem je viděl. Prohodil jsem několik slov i vět s Trojkaři, co jsem roky nemluvil. Půlku „smaženky“ mi hoši nechali a Kulajda mi koupil „americký nápoj“, protože „Výměník“ není na kofolu zařízený. A židli mi neustále podstrkovali. A setkal jsem se s Píďou. Třicet čtyři roky jsme se neviděli!!

Už, už jsem chtěl jít kupovat lístek, když do haly karvinského „vakzálu“ vpadávají uřícení Koumes, Tomáš a Dodo. Tomáš se omlouvá, že mu ujel autobus ze starého Ráje a kdesi po cestě narazil na pádící bratry Sznapkovi. Koumes tak doplňuje stav Rysů – Aidy, Koumes, Dalmi, Sid; kdy nuluje „nejpočetnější družinu“, jež si dosud nárokovali Modří racci – Fili, Kulajda, malý Kulajda a Mona. Taky Lišáci dorovnávají stav na složení: Sochor, Tomáš, Tříska, Martin. A tak nejslabší družinou jsou dnes Vydry – v současné době nejpočetnější družina oddílu. Jejich barvy budou hájit pouze Švejk, Dodo a Mates. Karamba – to je slabota. A taková pěkná výprava to dnes určitě bude (tedy jak pro koho!).
„Městský slon“ nás vyvrhnul v Bohumíně, kde přesedáme na osobák do Svinova. A hned zčerstva vedoucí rozdává lístečky s desátým úsekem radistické olympiády – egyptské písmo, což se u mnohých Trojkařů setkává s nepochopením a zírají na mně, jako by je zrovna teď rozbolely zuby.

Před brankou areálu školy u jídelny se nás sešlo celkem třináct. Čtyři Vydry, šest Rysů, Kassa s Ludvou a Vojťas, Nadíkův bratr, jenž Vydry „posílil“. Přes staveniště upravovaného koridoru nás paní Geschwinderová vpouští do šatny a připravuje smlouvy k podpisu. Ochotně nám zapůjčuje i kompresor pro nahuštění našich míčů.

Ludva, ještě nepřevlečený, schovává po tělocvičně lístečky Zavátých stop a já v šatně oddílu vyprávím legendu a pravidla této první soutěže Zimní sedmičky. Zdá se, že všichni všechno chápou, proto můžeme odstartovat! Had hochů vyráží ze šatny, aby se hned za dveřmi dělil a poté všichni na vlastní pěst pátrají po Zavátých stopách. První sestavu odevzdávají Rysové. Celkem sestavili tři dvanáctice, Vydry jen dvě a po prvním kole získávají Rysové 25 bodů a Vydry 15 bodů.