Dobře napojeni a nasyceni, neboť nezastavit se ve „svatostánků požitků“ před posledním olomouckým rondlem, fičíme si to podzimní podmračenou hanáckou krajinou. Kolem se míhají vesnice, za námi se rozlévají sklízené lány, před námi se na levé straně vynořuje mladečský masiv. Stále čekáme, že se spustí slibovaný déšť, naštěstí se tak stále neděje. Sjíždíme z dálnice a přes městečko, kde se vyrábí voňavé syrečky, směrujeme do kraje pod hradem Bouzov. „Hele, támhle je!“ Ještě pár vesniček, jiné údolí, jiný potok a naše auto opouští hlavní silnici a míří mezi svahy Hory a Sušice.

Všude se povalují myriády zlatých listů, stráně a svahy jsou pokryty mědí buků, holé větvoví nám kyne. Vzrostlé bylinné patro kopřiv a pcháčů zelinných je dohnáno blížící se zimou. Spodní pole je dokonce člověkem posečeno. Auto se kolébá proti proudu Věžnice, Sobík ožívá. „Tady to znám, tady jsme byli v létě! A tady jsme hráli jeden úsek do „Bonanzy“. A jsme tady!"