Pryč tam jsou ty zlatisté chvíle poslední výpravy na Soví vrch. Zahrabaný Véna v mědi bukového listí. Ale to bylo v lednu roku 2014, leželi jsme na sluncem vyhřátém asfaltu. Dnes však jiný pes kokršpanělský s námi běží. Přesto můžete na něho volat stejným jménem. Ale Véna tu s námi není, ačkoliv by měl být! Onďase, jeho mladšího bratra, jsme mohli dnes do závějí bukového listí zahrabat. Na té posvátné hoře starých Slovanů – a protestantů, zahrnout, zafúkat. Sněhu je poskrovnu, ale je tu, zem je zmrzlá. Ale Onďas tu není. Také tu nejsou, kdo vlastně tu není? Nemíním to nijak řešit. A je mi to vlastně (no, není mi to!! – ale, co má dělat?), lhostejné! Ano, je mi to lhostejné, protože jinak bych se z toho musel zbláznit, kdybych si to k srdci bral! Já jsem viděl krkavce, snášejícího se z větvoví, lišejníkem obrostlých, starého jasanu. Na posvátné hoře starých Slovanů. A do uší i hudba Tomáše Kočka mi zní. Kde jsou ti synci z „trampské osady Sov“? Jářku, vždyť já jsem tu byl poprvé s Grifinem před 38 roky.