Se značnou „vatou“ si tu mažu sobotním slunečným ránem na místo srazu. Nebe je modré jak šmolka, nikde žádní beránci, žádní triloboti, žádné záclony. Na „Tyčonce“ si dva hoši kopou míčem a trefují odpadkový koš. Mi také budeme dnes trefovat… karamba! Já nemám talíře!! A už si to hasím zpátky domů. A už jsem nebyl ve vatě, už jsem dupal do pedálů. Na Hranicích upravují tempo, nemohu přeci přijet uřícený jako nějaký „roztržitý rosomák“, co se musel vracet domů pro zapomenuté věci.  

Potkávám, (na novém bicyklu jedoucího) Matesa a společně přijíždíme na parkoviště „kaflandu“. Synci si (ostatně jako vždycky), tak hloupě stoupli, že blokují schodiště přístupu k „obchoďáku“.  Snažím se je odehnat, „lakatoš“ tudy asi nepojede, leč maminka s kočárkem snad ano. Naštěstí nečekáme dlouho, jen několik minut a vydáváme se po cyklostezce nahoru k rehabilitačnímu ústavu. Hoši mi hlásí, že viděli Páťu na kole. Ale ten dělal, že je nevidí.