Děkuji všem, kteří šli se mnou. Jedna z nejpěknějších a pro mne fyzicky nejsnažších výprav na Velký a Malý Rozsutec.

Nechávám prostor pro jiné písaře (Sobík, Sysel), zda budou ochotni provést nějaký hezký zápis. Já už zde byl opravdu nespočítaně. Navíc jsem teď víc než po přírodě, koukal po holkách. A že bylo na co koukat. Věkem je ten záběr hezkých holek stále větší, ale tohle mladší zatím nepochopí.

Můj zápis je pouze ve fotografiích.
 

Z osmnácti členů oddílu se nás sešla polovina. Ano mnozí se omluvili, ale i tak se mi ten počet moc nelíbí. Takový krásný, slunečný den. Třeba nás příště pojede více, až bude pršet.

Zpět k výpravě. Na nádraží už musíme mít všichni roušky. Také ve vlaku. Průvodčí několikrát napomínal cestující, že ji nemají správně nasazenou, případně že ji nemají vůbec. Od nás naštěstí nikoho.

Už téměř týden mi ta cedule oznamovala, že po cestě kudy chodím se Sirem na procházky do polí, a dál přes les – až k železničnímu přejezdu, (kde já čekám na nákladní vlak a Sir v jetelišti hrabe jámy), pojede kavalkáda zemědělské techniky. Proto zde nebude v tento čas radno parkovat, neboť taková několika metrová kosa kombajnu může ulomit zrcátko, no nedej bože, poškrábat lak karoserie. Žena mě sice lákala do Hranic, že budu moci vyvézt praneteř pod železniční viadukty – odmítl jsem. Počkáme si se psem na traktor „Honza Jelen“, který šoféruje chlapík, co na nás vždy mává.

No, že to bude taková sláva, tak to jsme nečekali. Po půl čtvrté odpolední se všude rojí množství natěšených lidí. Na přechodu hlavní cesty před „pizzerií SALVE“, kde je narváno, už stojí hlídka v reflexních vestách. Snažím se vyzvědět, kdy to vypukne. Že už jedou! Vracíme se tedy se Sirem k poli. Křižovatky jsou zaplněny domorodci, kufěrkořami, a dětičkami. Zdravím se se sousedy.