„Když to slunce tak svítí do těch očí ani mě nepřekvapuje, že může dojít k nějaké dopravní nehodě!“, plácá Lála. To slunce, toho velmi chladného rána, opravdu valilo do naších očí a celou cestu na kolech do tělocvičny nás doprovázelo. Z Petrovic k Tesarčíkovi, pak dále ke kasárnám – kolem pískovny – přes „Mizerov“, až na točnu autobusové linky číslo 9, dnes 519 – bacha, ale to je už v „Ráji“. Polovina oddílu je zde. A ještě nějaký „rybízák“ v půlčtvrtečním kabátu, kraťasech a s čepicí „bekovkou“, se tu poflakuje. Málem mě oblilo, když mi ruku podává a já poznávám, že je to Sob! Cpu do sebe marmeládový koblih, to abych se uklidnil.