Stalo se vám někdy, že jste se ráno probudili a ještě jste si dokázali vybavit poslední „záběry“ právě prožitého snu? Oddílového snu? (To jako, že se tam vyskytují určití Trojkaři, tábořiště a jiné oddílové reálie). A byly to obrazy z výpravy už prožité, anebo té, co bude někdy příště následovat? Pravidelně nepravidelně se ráno probouzím a vybavuji si ty poslední obrazy, a s nimi spojené pocity a vůně, příhody a kamarády – vše, co jsem kdysi zažil, třeba na expedici „Maštale“, protože tento podnik považuji za jeden z nejsilnějších! Zkrátka mě to pronásleduje. Je to taková hluboce vyoraná brázda do pulsujícího srdce. Několik takových rýh tam už mám. (A není to nic neobvyklého, protože o podobných zážitcích píše i Ježek v knize „Stezka odvahy“.
 
Když jsem psal Kassovi, že mám v pokračování z kronikového zápisu z „Maštalí“ nastrkáno dalších 50 fotografií, odepsal mi: „Už se těším!“

Na poslední oddílovce, na darkovských loukách „V podzámčí“, byla v jednom ze závodů v OZANABu (Oddílový ZA(á)vod NA Body) v signalizaci vyslána zpráva „sakura“. Tady tu sakuru máte, rozkvetlá japonská třešeň. Stala se symbolem prvomájového cyklobraní.
Když jsem na závěrečném nástupu při návratu z výpravy do Strže strachu navrhoval, že bychom se na Prvního Máje mohli vydat na exkurzi do našeho „mateřského závodu“, kde jsme pod jeho tělovýchovnou jednotou drahnou řadu let pobývali a doposud pobýváme, valná část oddílu tuto možnost zavrhla a dala přednost klasickému – už roky pořádanému – Prvomájovému cyklobraní. Z chytrých webů se dalo odsledovat, že počasí nebude zrovna ideální, ale budiž. Proto byla informace o cyklobraní vyvěšena na poslední chvíli. A ti, co na naše stránky nechodí (např. Rysové!), se výpravy nezúčastnili. Ani přátelé oddílu, ani veteráni neprojevili zájem. Dávám to za vinu šibeničnímu vyvěšení. Kdo je bez viny, nechť hodí kamenem.

Na nádraží nás, téměř násilím, přivezl Kamo, když po přebrání výzbrojního materiálu si pro mě a Lálu přijel až na zastávku autobusu se slovy, že nějak se do toho auta vlezeme. Frčíme si to přes Olšiny, protože kovonský most ještě není otevřený. Na parkovišti umně zacouval a já zčerstva peláším do nádražní haly. Zde zevluje téměř patnáctihlavý dav našich chlapců. Jsou ihned nasměrováni ke Kamovu vozu. Po cestě ještě odchytáváme Koumese a Doda. To už dorazil i oddílový zbrojíř Kulajda a tak společně s Kamem s přehledem rozdávají zbraně, brýle, sumky a střelivo a další nezbytné věcičky. Na nástupu zjišťuji, že je nás dvacet čtyři (v Mostech se k nám přidá Sochor, toho času tvrdě pracující na chatě páně rodičů). Vydry mají dokonce 100%, Lišákům chybí Juno a Rysům třetina družiny: Shrek a Sid, který prohlašoval, že na výpravu určitě pojede. U pokladny zjišťuji, že koupení hromadné jízdenky 30. dubnem končí. Pak se bude muset postupovat trochu složitěji, objednávkou přes internet a nebo trochu dráž.

To byly nervy, než ten Koumes dorazil, je už 7.45 hodin a Koumes nikde, nervy to jsou! Ale Koumes tu už je, poslední autobus ho přivezl, (a kde je Dodo – doufám, že mi nebude tvrdit, že ho bolela hlava – o Doda začínám mít strach!), a v kraťasech vystupuje a tak frčím k pokladně a kupuji 12 lístků a jeden pro Sira, psa kokršpanělského. Sobík a Mates mne bombardují, zda budeme hrát souboj jezdců – no to je to, co mne teď nejvíce zajímá. Valíme si to na druhý perón, a už je tu „městský slon“, naloďujeme se do „přízemí“ a frčíme si to na Bohumín. Ne, radistická olympiáda vypukne až na druhém spoji ze Svinova do Opavy, a tak hledíme skrz okna na míhající se krajinu ozářenou jarním sluncem, protože dnes je první jarní den a my zahajujeme jarní botokros. A Sysel na mne dotírá, kolik že to dnes ušlapeme kilometrů, protože si to chce poznamenat do pracáku. Ve Svinově přestupujeme do „tornáda“. Jsem nadšen. Přetopená souprava, tak jak to „panťáky“, kterým už zvoní hrana, umí.

Nedávno mne zastavil před „kaflandem“ jeden z veteránů Trojky. Slovo dalo slovo, povyprávěl mi jak pravidelně chodí na naše oddílové stránky, vše studuje, čte si zápisy a prohlíží přiložené snímky. A nakonec mi vyčetl, že jsme letos neměli žádnou výpravu na sněhu. Jak neměli, oponoval jsem. Pravda, Kozubovou nelze za sněhovou výpravu počítat, adventní putování po linii „Bohumínských bunkrů“ jsme letos prošvihli, ale co tak „Záležitost mužů“? To se prý nepočítá – to byl Zimní tábor. Aha, tak to jsem netušil.
Ale vždyť jsme měli pravou sněhovou výpravu – v polovině února na Skalku. I spousta podařených fotografií je přiložena, ale odkaz na galerii je v „třítéčku“. Protože jsem se této výpravy nezúčastnil, zápis z tohoto podniku nemá kdo pořídit. Přiznal se, že ten odkaz mu asi utekl. A já jsem mu slíbil, že se pokusím zápis z kusých informací (třeba se ještě něco dodatečně objeví v připomínkách pod tímto článkem), splichtit. Ony ty fotografie jsou opravdu pěkné.

Dávivý kašel mne probudil uprostřed noci, pokolikáté už? V nohách se mi choulí Sir. Tak krásně hřeje jeho huňatý kožich. Skrz okno u velitelského stolu se dovnitř TVRZE vkrádá měsíční světlo. Zřetelně rozeznávám desky dřevěného stropu kam nepřítomně zírám. Z kuchyně ke mně doléhá jemný, nepravidelný zvonivý zvuk, připomínající jemňounké údery na xylofon. Takové slabé ťukání. To zkondenzované kapky čaje padají zpět do hrnce, odloženém pod výdejním okénkem, kam ho večer z kamen přenesla kuchyňská služba.
Neslyším „petry“. Minulé noci tak tajemně hučely a kolem kamen se rozlévalo životodárné teplo. Ani hru ohně, promítající se na strop jídelny, nelze spatřit. Další záchvat dusivého kašle. Musím ven, ven ze spacáku. Jsem úplně zpocený. Pes se probral. Rukou šmátrám po polici a hledám čelovku. Soukám se do kroksek. Studený čenich Sira se mi tiskne do dlaně. Půjdeme ven? To se ví, že půjdeme ven. Displej na teploměru v knihovně ukazuje 14,3°C. Budu muset ven. Budeme muset ven. 

Když mi Patka do telefonu řekl, že pro mě přijede v osm, netušil jsem, že s Marošem se domluvili na hodině sedmé. Tak jsme se před osmou ranní se Sirem nacpali do Patkova auta, i kytaru jsme tam natlačili a přes humna, a kolem závadských rybníků, jsme dorazili do Koukolné, kde jak jsem se dozvěděl, bude náš náklad přeložen a dál si to pofrčíme Marošovým autem.
Proto byl tedy Maroš tak rozdurděn, když jsme se soukali z auta ven a on bloumal po terase s kafem v ruce. Zatímco si Patka s Marošem vyměňovali názory ohledně hodiny srazu, Sir vesele pobíhal po zahradě páně Marošů a zodpovědně značkoval území. 
Maroš, už docela uklidněn, mi přinesl ukázat jednoho z domácích mazlíků, šest a půl kilového rezavého kocoura Mikeše. Když jsem si ho potěžkal, už už vzpínal Zikmund, ehm – Mikeš, své tlapičky k páníčkovi. To proto, že se přišel podívat i Sir. Ale Sir má kočičky rád. Jednu máme totiž doma a panička z něho chce vykrmit rysa. A docela se ji to i daří!