Opět jeden z těch podniků, co ti dojde až dávno po té, co skončil. Opět jedna z těch výprav, kterou prožiješ naplno až večer, umytý a sytý usínáš v posteli, s rukama založenýma pod polštářem. A jako právě dostříhaný film, se ti celé to uplakané a větrné putování pomalu začíná opět promítat. Ale už necítíš chlad a zimu, nemáš hlad a ani žízeň, nejsi promoklý, jen v nohách ti lehce škube. A vidíš to kalné dopoledne, drobně mží, po loukách se válí cáry mlhy. Potok pospíchá kamsi dolů, šplouchá a zurčí přes balvany, přes splávky. Jako košťata čarodějnic jsou k nebi vztyčeny stvoly bedrníku, či to snad je kerblík?
Stoupáš mokrým lesem, napité větve černých smrků ti kývají. Kolem cesty jsou poslední zmrazky sněhu a ledu. Potok zmizel dávno kdesi v údolí. Je velebné ticho. Celá horská krajina kolem tebe je zavalena bílou mlhou. Ale občas ji vítr profoukne, záclonu vodních par odhrne a potom zíráš na blízké vrcholky a vzdálené hřebeny.