Ráno je zamračeno, mlha, teploměr na kole mi ukazuje 5,3 °C. Ano, jak jsem již několikrát psal, to je pravý čas jít do tělocvičny, to je pravý čas rozehrát další ročník Zimní 13. Mažu si to na bicyklu k ZŠ U Lesa. Už stojí před vchodem do spojovací chodby hrozen cvičenců a další hoši přichází a pomáhají Antkovi se sportovními kabelami. A je tu i Fili, nebudu muset lozit po šplhadlech, abych „zavál“ zaváté stopy. Ještě že mě včera Šunka obeznámil s tím, že je dnes tělocvična. Já bych normálně nepřišel! V doplňcích, ani v kalendáriu jsem nic nenašel. Ale dostavil jsem se. 

Ale nepřišli jiní. Shrek, Onďas, Vláďa, Véna a Júňo, ale ten se dopředu omluvil. A už je tu i Kamo s malým Satanem. Zaváté stopy jsou rozhozeny, nezbývá než písknout signál a hledači stop se rozeběhnou. A horda se dává do pohybu, přibližuje se, kolem mne probíhá a mizí za mohutného řevu ve dveřích. Je zahájeno!!

Opět jeden z těch podniků, co ti dojde až dávno po té, co skončil. Opět jedna z těch výprav, kterou prožiješ naplno až večer, umytý a sytý usínáš v posteli, s rukama založenýma pod polštářem. A jako právě dostříhaný film, se ti celé to uplakané a větrné putování pomalu začíná opět promítat. Ale už necítíš chlad a zimu, nemáš hlad a ani žízeň, nejsi promoklý, jen v nohách ti lehce škube. A vidíš to kalné dopoledne, drobně mží, po loukách se válí cáry mlhy. Potok pospíchá kamsi dolů, šplouchá a zurčí přes balvany, přes splávky. Jako košťata čarodějnic jsou k nebi vztyčeny stvoly bedrníku, či to snad je kerblík?
Stoupáš mokrým lesem, napité větve černých smrků ti kývají. Kolem cesty jsou poslední zmrazky sněhu a ledu. Potok zmizel dávno kdesi v údolí. Je velebné ticho. Celá horská krajina kolem tebe je zavalena bílou mlhou. Ale občas ji vítr profoukne, záclonu vodních par odhrne a potom zíráš na blízké vrcholky a vzdálené hřebeny.

Tak jsem si poslední týden pro sebe pořád říkal, zda-li jsem nenaplánoval listopadové Kalendárium nevhodně, když jsem pouhý týden po jednodenní výpravě na Jedovou naplánoval 62. podzimní RODEO, třídenní "podnik nejvyšší priority". Ani předpověď počasí, kterou jsem s každou aktualizací pomyslně hypnotizoval, mým chmurám zrovna nepomáhala... Kolik hochů se Rodea zúčastní? Neochořeli snad někteří? ...Nicméně, co je psáno, to je dáno! Rodeo se uskuteční!

Tak, jak jsem byl celý týden nesvůj, tak v pátek jsem byl naopak až v neuvěřitelné pohodě. Kluci doma byli v pohodě, vše, co jsem chtěl, jsem měl nachystáno, sbaleno. Vlastně vše ne! Zapomněl jsem na jednu věc, kterou s sebou vozím téměř všude, nejen na oddílové podniky. Ale o tom až později... Krátce po půl paté bylo neoficiálně zahájeno 62. podzimní RODEO v historii Olomoucké TROJKY.

Na výpravu vyráží Rysi sestavě Gorka, Čedar, Mink, Kroky a Sigi. Vydry jsou zde pouze tři, a to Rafan, Maty a Bery. Ve vlaku obsazujeme prostor před WC. Kroky vytahuje složky A4 a něco si kreslí. S Matym a Berym se spolu zajíkají smíchy a mezi smíchem jsou slyšet různorodé útržky hovoru jako třeba „to je Toika“, rozuměj mobilní kadibudka TOI-TOI, anebo zvolání „Enterprise…“ No, ještě štěstí, že už vystupujeme.

Na nástupu na nádraží v Hlubočkách je Čedar převelen na pozici rádce drobotiny Vyder a já vyhlašuji pozorovací všímandu. Družiny mají za úkol zapamatovat si co nejdůkladněji staniční budovu a její vybavení. O pár stovek metrů dál poté kladu otázky. Jelikož obě družiny získaly shodně po čtyřech bodech, musí o vítězi rozhodnout rozstřel, který vyhráli Rysi. Vyhlašujeme nálety. Chvíli šlapeme po asfaltu, ale poté prudce odbočujeme vlevo, překonáváme vlakovou trať a začínáme stoupat vzhůru po žluté. Už netopte!