Poslední tělocvična třicátého sedmého ročníku oddílové činnosti je za námi. Dlouho to vypadalo zase na fiasko. Ještě před vypuštěním již seřazeného manšaftu na Zaváté stopy, bylo v zástupu pouhých osm borců. Naštěstí poté ještě dorazili opozdilci Mink, Tobi a se zlomeným palcem levé ruky i Sigi.

Startujeme. Poslední zaváté stopy jsou nalezeny, poslední kombinace odevzdány. Soutěž celkově opanovali sběrači Lišáků, o druhém místu pro Vydry muselo rozhodnout vyšší skóre (součet) ve znameních. Tři kola Jiráska přinesla známečky Gorkovi, Minkovi, Pedrovi, Sigimu a dvě Skyovi. Dnes musíme ukončit, díky katastrofální účasti (zejména v únoru), notně zanedbanou Zimní sedmičku. A jdeme na to.

V pátek dopoledne vzkázal Antek, že tělocvična je zajištěna, což mne tak trochu rozhodilo, protože jsem s ní už nepočítal a zařídil si jiný program. Na oddílovce předestírám základní propozice s tím, že nemá kdo odvést výzbroj a výstroj. Kdyby se nějaký tatík uvolil a synek dal mě vyrozuměl, dobré by to bylo. Ráno v sobotu si cpu do kletru pouze čtyři míče. Nikdo mi nedal vědět. Ale zrovna volá Rybařík, že by? Ano, odveze nám všechny věcičky, jen ať si to pěkně nachystám. Peláším do garáže a činím tak.

Scházíme se před vchodem do spojovací chodby. Mates s Rybaříkem jsou už zde, kabely a sabatory přeneseny hrstkou prvních Trojkařů. Je citelná a vlezlá zima, po sněhu ani památky, ale tachometr na kole ukazuje -4,1 °C. A už se valí další družiníci. Mezi posledním doráží nějaký pan eskymák. Ale není to pojídač syrových ryb, ale Dodo. Pan školník nám otevírá dveře. Vpadáváme do vyhřátých šaten. To je jiný kafe!   

V rozhlase říkali, jestli jsem tedy dobře slyšel, že o víkendu se má oteplit, a ty skoro arktické mrazy mají polevit. No nevím, jestli jsem správně rozuměl, ale teď když naše karavana stoupá svahem nad hájenkou, kde ještě nedávno stával mohutný vzrostlý les, žene ledový vítr sněhový prach a tisíce mrazivých bodlinek se ti zapichují do tváře. Ale synkům to nevadí. Se zarputilostí sobě vlastní stoupají stále výše sněhovou plání. Za zády máme údolí Jablunkovského průsmyku, smrtící výstup pod „Zuzanou“. A až vpadneme do lesa, i ten ledový vítr přestane dotírat.

Pod samotou „Podlesí“ sedíme pod holým klenem a popíjíme horký čaj. Pár fiškusů tajně dáví rohlík a myslí si, že je nikdo nevidí. Vítek pádí kamsi dolů hlubokým sněhem po louce. Že by ho tlačila střeva? Ale ne. Ujel mu po svahu talíř a zmizel kdesi v mlází. A už radostně stoupá k nám a posunky dává najevo své vítězství. Talíř je nalezen, Vítek je zachráněn.

Je 2. ledna 2019. Protože já i žena máme volno, rozhodujeme se pro výpravu do Beskyd. Trasu jsme měli naplánovanou z Milíkova na Kozubovou. Z modré značky na žlutou. Na Kozubové oběd a po zelené a modré zpět. Předpověď počasí hlásí silné ochlazení a vítr 90 km/h. Snad to nebude takové dramatické. Jak moc jsem se spletl...
Kousek nad Milíkovem potkáváme skupinku mladých se psem. Dále nás předjede jedno auto, které má v jedné zatáčce trochu problém, ale řidič je zkušený borec. Přicházíme na jednu odpočívku, kde se schováváme před větrem a dáváme si trochu čaje. Z přístřešku pozorujeme, jak se pomalinku, spíše rychle mění počasí. Venku se začíná tvořit bílá tma. No nic musíme dál. V neprošlápnutém sněhu se chvílemi boříme až po kolena. V jednom místě se ztrácíme, pomohla navigace. Nikde není ani živáčka. Kdo by taky šel v takové slotě na hory.