1. den – pátek 20.12.2019

Takže, jak začít… Na pátečním srazu se ukázalo, že pouze tři členové celého našeho oddílu mají svou plnou polní (rozuměj kletr) sbalen tak, že na něm není nic dalšího připevněno. Většina má na kletru karimatku ve svislé pozici, připevněnou na boku, což je ještě akceptovatelné. Ale. Lukin má na svém kletru dole napříč připevněnou snad nafukovací dvojpostel, či co! Ale zase na druhou stranu, je to jeho první vícedenní výprava! Nakonec se ukázalo, že na Justýně je několik molitanových matrací, takže karimatky nebyly nezbytné! Alespoň to víme pro příště. Chlapci na čtyřsedadle v autobuse, zřejmě pod taktovkou Kayaka, hulákají, jako by cestovali sami. Několikrát je na tuto skutečnost musím upozorňovat! V Pohořanech si v místní restauraci Pohořanská bouda vyptáváme barely s pitnou vodou a vydáváme se do tmy směrem k Justýně. Volíme o něco delší, ovšem pohodlnější cestu.

Na nádraží jsem první. To bude asi tím, že jsem přijel na kole. Mnozí hoši to pochopí až v okamžiku, kdy se vydáme na perón a já si bicykl beru s sebou. A jsou notně překvapení. Snažím se je přesvědčit, že kolo bylo uvedeno v propozicích k výpravě. Účast Trojkařů je naprosto tristní. Když už pochopím, že nemohu očekávat příchod někoho dalšího, vydávám se koupit lístky. Jsem rád, že s námi pojedou Maco a Harry. Alespoň nějaká radost.

V hale nádraží mají sraz i Svišti z Juventusu a je jich o poznání daleko více než nás. Starší hoši si je jistě budou pamatovat z klání o „Zlaté trenky“. Mezi nimi se před námi skrývá Šunka, očividně zaskočen, že nás zde potkává. Dereme se na II. nástupiště a hurá do Bohumína. Ve vlaku rozdávám 7. úsek radistické olympiády – čísla. Jsem překvapen, že kromě Sysla a Infina mají ostatní problém rozlišit sudé a liché číslo. Učivo 3. třídy základní školy!

Na včerejší oddílovce bylo poměrně dost kluků, ale někteří se z tělocvičny omluvili. Byl jsem tedy jako na trní, kolik se nás vlastně sejde. Zde musím vyzdvihnout rodinu "Pedrovic", kteří měli mít nějakou rodinnou oslavu, ale nakonec se zařídili tak, že na tělocvičnu přišel jak Pedro, tak i jeho brácha Tomík. Hochy doplnil ještě bratranec Matyho a Krokyho Filda a v některých soutěžích i Eliška, Sigiho sestra. A ještě jsem byl jako na trní z jedné věci, a sice, zda na nás vedení školy nezapomnělo a zda nám někdo přijde otevřít. I tato obava se ukázala lichá a již před tři čtvrtě na devět nám přišel otevřít pan školník.

Zatímco se hoši převlékají, Rackové Gorka st., Kay, Ludva a Olpran schovávají v tělocvičně Zaváté stopy. Pravidla vysvětluji v šatně a současně předávám rádcům "tahák" s bodovým hodnocením jednotlivých sestav. Stopy jsou zaváty, jdeme na to...!

Ráno jsem šel se psem na pole, ale to vy jste ještě určitě spali. Bylo mrazivo a z šedých mraků padaly takové polystyrénově kuličky. A když jsem půl hodiny po osmé vyrazil na kole, poznal jsem, že je zle. Splnila se předpověď „rosníčkářů. Ledovka! Vlhkost začala ledovatět na silnici, na chodnících. Větve stromů, tráva a střechy domů mě nezajímali. Tudy jsem nejel, ale tam všude to také bylo. A ta paní v rádiu ještě ke všemu říkala, že ta ujetá vrstva na vozovce nebude sjízdná!! No, a že nebyla! Hned jsem mrskal na chodníky. Tam byla taková namrzlá krupice, po které se s určitou opatrností už jet dalo.

Ke škole do Ráje jsem přijel vykřičovaný a zpocený jako myš. Ale nespadl jsem. Po cestě jsem byl svědkem několika karambolů, naštěstí šlo vždy jen o plechy. Auto na rondlu pod „kaflandem“ klouzala jak krabičky od zápalek. Většina řidičů byla však rozumných, pohybovala se takřka krokem.