Původně jsem chtěl, aby zde byla nějaká pěkná omáčka o historii. 101. rodeo, to je vlastně víc než 50. let a to už by se dalo zavzpomínat. Jen těch míst, kde všude se tábořilo a boje se odehrávaly. Kdybychom spočítali a vyjmenovali všechny hochy, kteří se soupeření zúčastnili, to by bylo číslo.
Nejvíce by se mi líbilo, kdyby zavzpomínali hoši z různých oddílových generací. Třeba Kim, Fous, Tom, Lečo, Patka, Šamot, Kamo, Maroš, Ursus, Rybařík, Fili, Maroš ml., Jaryn, Vitas, Doktor, Bobr, Tříska, Saly, Mates, Sobík. Já ty lidi nedokáži ani chronologicky seřadit.
Oddílová RODEA pro mne samotného byly a stále jsou výjimečné podniky. Nejlépe vícedenní, pod stany. Stačí třeba zavzpomínat na poslední, u Kama na Boudě. Po hodně dlouhé době opět na Slovensku. Předposlední Slovenské bylo u Maroše na jeho louce, přesné místo musí určit Maroš. Kančí studánku už bych asi nenašel. Táboření pod Starým hradem, Sluneční skály (tam nevím, jestli některé RODEA byla). Slovenská RODEA byla vždy nádherná. Naopak si nejsem jistý, jestli nějaká RODEA byla na našem území v jiném pohoří než Beskydy.

V noci jsem se probudil před třetí hodinou, a už jsem nezabral. Jen jsem se převaloval a přemýšlel kam vyrazíme na květnové cyklobraní, když jsme to „prvomájové“ prošvihli. Buď tradičně do Louckého lesa, Albrechtic a k hradu Darkov (rozuměj – důl Darkov) nebo na pevnostní srub MO-S 5 „Na trati“ – když je dnes ten „Den vítězství“. Hvězdy na nebi svítily, když jsem stál bosky na balkoně. A co kdybychom udělali jen takové kolo okolo Karviné? To je ono. Vrátil jsem se do postele, ale už jsem nezabral. Venku se pomalu rozednívá, první ptáci se probouzejí.

Ráno jsem měl tolik času, že jsem si taktak stačil vyměnit zadní plášť, který jsem prorazil před měsícem (funglovku) – a už začal „kopat“, protože z trhlin se tlačila ven duše. Sbalil nářadí – ještě přemýšlím zda mám vzít klíč č. 15, ale mávl jsem rukou, což se nám později, jak bude patrno z dalšího textu, vymstí. A hurá na sraz. Do lesoparku v Ráji, k našemu kameni.

Od soboty, kdy jsme se na výpravě celý den pohybovali v téměř neustálém mrholení, jsem jako na trní. Odvolat kola, neodvolat. V pondělí prší celý den, v úterý se situace „o fous“ zlepšila a norové nás zpravují o tom, že ve středu na prvního máje by mohlo pršet až k večeru… Zkusíme to!

O třičtvrtě na šest (zapomněl jsem si vypnout budík, který netuší, že je svátek) je venku obloha téměř vymetená, ale teploměr ukazuje celých šest stupňů!! Postupně, s vycházejícím sluncem, teplota stoupá, až k deváté hodině, na kterou byl stanoven sraz, dosahuje snesitelných jedenáct stupňů. Ovšem fouká, a to dost. Z oddílu jsou na parkovišti u neředínského hřbitova k výpravě připraveni Čedar, Gorka, Kroky, Maty, Simon a Tobi. Jedou s námi také Gorka senior a táta Simon (Petr). V nestřeženém okamžiku se vydává Gorka senior po hlavní silnici k Topolanům, aby získal náskok. Ale my tam přece nejedeme!! To si teda pěkně „naběh“.