Tak už se to nějak seběhlo, že letošní ročník si budeme muset vystačit s jednou tělocvičnou, navíc v nádherném dni, kterému by výprava jistě slušela. No nic, jdeme na to...

K jídelně základní školy Stupkova přijíždím v 8:40 a v podstatě v tu samou dobu přichází ze školy paní Šafářová a pouští nás dovnitř. Ztrácím pojem o množství členů. Mlčocha ještě raději posílám, aby se podíval před hlavní vstup, zda-li tam někdo nečeká. Není tomu tak. V šatně zjišťuji, že chybí jen nemocní bratři Kovy a Ondra.

Na výpravě pozoruji Meďáka s Šamotem, jak si to špacírují přes lávku na Věžnici. Asi tam dám značku vstup povolen do sto kil. Ve dvou jsou zhruba na třista kilech. Určitě se budou obhajovat, že to není pravda, ale kdyby si prohlédli pořádně kmeny mostu, sami by raději šli potokem. 

To vše je historie, dnes už mohou na novou lávku i plnoštíhlí. Starý most z roku x (nedokázali jsme se shodnout z kterého je roku) je pryč.
Dnes se konečně Lesní klub Mloček dočkal. Plánovali tuto pracovní brigádu dlouho. Buď je zastavilo špatné počasí, pak covid, nebo dokonce naše účast na Tvrzi v termínu, kdy to zrovna chtěli spustit.

I dnes bylo počasí hodně studené. Sice modrá obloha se sluníčkem, ale ráno hluboko pod bodem mrazu.
Nevím kolik tatínků se sešlo, ale podle fotek musím uznat, že se jim dílo povedlo. Také nařezali zásobu dřeva a stáhli nějaké kmeny a větve z lesa.
...a na vlečce za traktorem bych se s chutí svezl i já. Myslím, že se mnou i polovina oddílu.

Děkujeme...

(Fotografie - Čti dál)

Bezejmenná výprava. Proč to? Nedělo se na výpravě nic zajímavého, nebylo nějaké možnosti upravit program jedním směrem, podle kterého by výprava získala název? Zimní tábor, Zimní robinsonáda, Herní doupě, Švédský bonbón, Zázvorová výprava, Opravené staré latríny...? Nevím, nikdo neporadí, nikoho nic nenapadlo.
I když po výpravě mi Meďák v telefonu navrhuje název: výprava Kde zmizela polovina chleba, nebo výprava Kam se podělo druhé máslo máslo?
K tomu se ještě ke konci zápisu určitě vyjádřím, vysvětlím.

Když přicházím pár minut před časem srazu na zastávku, vidím dvě skupinky oddílu stojící na dvou různých místech. Proč to? Ovšem to se rychle mění a navzájem se zdravíme. S Krokym a Matym nemáme jízdenky. Aplikace dopravního podniku v telefonu mi hlásí, že služba je momentálně nedostupná. Vydávám se je tedy koupit v papírové podobě. Ale co to? Trafika na zastávce je zavřená! No nic, koupím je tedy v automatu. Naneštěstí jsou oba automaty obsazeny pravděpodobně neolomoučáky, kteří evidentně tápou nejen s obsluhou, ale i s porozuměním tarifních zón. Naštěstí má peripetie s nákupem jízdenek dopadla dobře a jehličky tiskárny automatu už „valí na plné pecky“. Kupuji totiž i jízdenky na cestu zpět…

V počtu 13+1 se necháváme dopravit na konečnou do Radíkova.

10+2. Dva Rysi, tři Lišáci a pět Vyder. Navíc ještě Modrý racek Kay. To je, vzhledem k přetrvávajícím vlnám nemocnosti, celkem slušné.

Často využívaným rychlíkem „Praděd“ fičíme směrem k Bruntálu. Ve vlaku rozdávám klukům tabulku obsahující dvacet pět věcí, osob či zvířat. Úkolem je pozorně sledovat ubíhající venkovní krajinu a snažit se zahlédnout jednu z těchto položek. Jedině takto ji lze z kartičky vyškrtnout. Soutěž končí ve Valšově, poslední zastávce před naší cílovou. V Bruntále se přesunujeme několik desítek metrů na futuristicky vyhlížející autobusový terminál. Cestou busem ušetříme tři kilometry nudné cesty městem.

Výsledky lednového závodu DOD Olomoucké TROJKY - viz. tabulka... (čtěte dál).

Zase Skalka?

Ne, opravdu tohle nikdo neřekl. Snad jedině v duchu já.
Když Mona navrhnul výpravu na Skalku, měl jsem v hlavě už jiný plán. Ale to nevadí. Spíše mi problesklo hlavou, kolikrát já už na té Skalce byl. Vždyť letos, 15. ledna, jsem zde už podruhé. Můj skromný odhad je asi kolem stovky návštěv.
Poprvé si nevzpomenu, bude to už jářku padesát let. Pamatuji si starou chatu, pamatuji si rekonstrukci na začátku devadesátých let. No a pamatuji samozřejmě i katastrofální požár.
Tady nechám prostor spíše pro Monu. Já si jinak nic nepamatuji, zapomínám události, jména, obličeje, prostě všechno. Proto raději plánuji a hledím do budoucna.
Mona, to je jiná… Chodící kronika s pamětí elefanta. Pamatuje si věci, že mnohdy žasnu a myslím, že nejsem sám. A to podání psaného textu a mluveného projevu. Někdy mám pocit, že pamatuje i Masaryka na koni. Kdyby ten mačo už dávno napsal nějakou knihu.