Pokud se dobře, (pokud si dobře pamatuji) a neklame mě paměť, Trojka za dobu své činnosti slavila narozeniny pouze třikrát. Poprvé tak bylo v roce 1974 ve Strži strachu. To se mohli první mohykáni Trojky s činným „odrostem“ ještě osobně znát. Podruhé se tak stalo o deset let později v roce 1984. Tehdy byla v oddíle silná generace Modrých racků, silná byla i oddílová rada, a vedoucí Fous a Fero. Díky počinu, dnes nepředstavitelnému*, se nám podařilo oslovit snad celou základnu tehdejší TROJKY – Grifin už dva roky pracoval s jinou TROJKOU – v Olomouci.
Hoši z družin roznášeli pozvánky na sraz na jednotlivé adresy – odečteny z registrační  kroniky*. A tak se i stalo, že dveře otevřela starší paní a hoch „pýřitý“ s nadšením předává pozvánku a – paní se rozpláče a volá manžela. Dojatý chlap vysvětluje našemu družiníkovi, že jejich syn se už srazu nezúčastní! Je po smrti, zemřel! Odešel na svoji poslední výpravu. Tehdy to s námi pořádně zamávalo.

V sobotu 16. března, to ještě tehdy nebylo ani astronomické jaro, jsme se na výpravě pohybovali v kraťasech a s tričkem s krátkým rukávem. Nyní ranní teploty dosahují stěží pár stupňů nad nulou. Navíc předpověď počasí slibuje na sobotu nejhorší počasí z celého týdne… Večer po oddílovce posunuji čas srazu a vyzývám, aby si hoši vzali s sebou plavky a ručník, kdyby bylo nejhůř…

Počasí je hlášeno hodně špatné, ale tak jak to bývá, skutečnost byla trochu jiná. I když pršelo, padaly kroupy, sněžilo a svítilo slunce. Scházela jen bouřka, duha a podle Mývala taky tsunami, což jsem ho upozornil, že na horách tak často nebývá.
Je nás opět velmi málo. Aktivní členové pouze tři. Mýval, Osi a Honzík. Za vedení Sysel, Infin a já.
Nábor, od kterého jsem si tolik sliboval, dopadl, jak dopadl. Tohle už je ale spíše na hlubší rozbor, nebo jen smutné konstatování, že oddíl je v těžké krizi a příští rok nevidím zrovna růžově.
Raději se dále budu věnovat výpravě.
 

Pátek, 5. dubna 2024

Když vcházím do nádražní budovy, mám pocit, jakoby něco nebylo v pořádku. Ale co? Zřejmě nic, jen je tu nezvykle málo lidí. Čtyři Rysi, čtyři Lišáci, pět Vyder a já obsazujeme dvě kupéčka hned vedle sebe. Štěstí. Cestou vypráví hoši vtipy – o zvířátkách, dlouhou dobu o Chucku Norrisovi a také o blondýnkách. Víte, proč si blondýnka strká rohlík do nosu?

“Je hezká představa přivést tady oddíl” říkali jsme si s Lálou a Júněm minulý rok, když jsme stáli na Vikštejně poprvé. To jsme ještě nevěděli, že se to o rok později skutečně stane. Když se naskytla příležitost podniknout s oddílem výpravu, tak jsme neváhali! Jenže to zrovna vyšlo na první jarní výpravu. “Ale co Hradec Nad Moravicí?” říkám si. Však to je tradice! Lála, ale přišla s nápadem protáhnout trasu až do Hradce. Bude se jim to líbit? Zvládneme to ujít za jeden den? Ujdou to všichni? Spousta otázek, které se mi honili hlavou a já neznal odpověď. Byl jsem ale ujištěn, že se to určitě zvládne. A nemůžeme přece přerušit tuto tradici! A tak bylo rozhodnuto!