Tak, na páteční oddílovce bylo deset Trojkařů a prognóza počtu členů na dnešní výpravu se vyplnila. Zúčastnilo se pouhopouhých sedm členů! Ale navíc se na stanovišti D přednádražního prostoru objevil Ludva s Asukou. Ne, nepřišel žádný nováček. Asuka je Ludvův pes. Krásný pes rasy Shiba Inu. Posílám Xuryho se podívat do haly vlakového nádraží, abychom měli jistotu, zda nějaký popleta nečeká tam. Nečeká. A my tedy minutu po desáté (ó, jak velkorysý čas srazu!) vyrážíme linkou č. 11 přes Svatý Kopeček do Radíkova.

Kolem radíkovské přehrady, která je sice zamrzlá, ale mráz, pravděpodobně v kombinaci s větrem, vytvořil na hladině ledové vlny, postupujeme směrem ke zdejšímu fortu. Tento fort (pevnůstka) byl vybudován v druhé polovině devatenáctého století jako součást mohutného opevnění města Olomouce - „Císařsko královské Olomoucké pevnosti“.

Víte, zůstávám na rozpacích když přemýšlím o nejsilnějším zážitku z „marše“. Byl to noční pochod zasněženými lesními svahy, holinami a vršky – s třepotající se čs. vlajkou na vrcholu „Polední“ u pomníku generál Šnejdárka? Sníh, tma a mlha. A myriády světel dole v údolí. A zmrzlou sněhovou krustou obalené větve smrků a jedlí. Jako Jupiter na severním horizontu svítí světélko na bájné Čantoryji. A tajemná Loučka, samoty na Filipce, ani pes nezaštěkl, ani kůň neodfrkne a ty sestupuješ do mrazivého údolí Hluchové. Rozsvícené světlo hájenky na ostrožně říčky Hluchové je naprostým balzámem pro duši i tělo.

Nebo to jsou ta ranní vstávání, kdy celé osazenstvo hájenky spí, venku se rozednívá, z kamen a krbu vymetáváš zbytky horkého popela, na sporáku se ohřívá čaj a voda na kafe – konvice už píská, se vaří? A co ty ranní rozcvičky?

V pátek po oddílovce, cestou domů, přemítám o výpravě. Na zemi leží nepěkná břečka z natálého sněhu a norové hlásí v Dětřichově na zítřejší devátou hodinu husté sněžení a mínus tři stupně Celsia. Vyjde jim to?

U nás v nížině to ani ráno nijak zvlášť valně nevypadá. Sic napadl jakýs poprašek, ale... V nádražní hale se sešlo třináct Trojkařů, ovšem boby s sebou mají jen Maty s Krokym a poté již jen Mink. Několik dalších hochů má lopaty (dokonce zapnuté v batohu, takže nejsou vidět) a zbytek se diví, že nevěděli nic o tom, že by se boby brát měly. Ale, ale, chlapci, vždyť to bylo uvedeno v kalendáriu. A co je psané, to je dané. Kruciš, to jsem sem raději neměl psát, neboť jsem si tím pěkně naběhl. Ale o tom až později...

„Běh, česnek, čisté svědomí, střídmost a víra ve vlastní zdraví…“, tak to píše Náčelník v „Karpatských hrách“! A tak nějak se i odvíjel scénář dnešní výpravy. Ti, co si ji „odešli“, dostali pořádně do těla. Sníh, mráz, vražedné převýšení, mlha, jinovatka, vítr – myriády sněhových jehliček tě bodají do tváře, ruce v rukavicích zebou.

Vyvrácené stromy, prasklé pně a záplava čerstvě zasněženého, odpočívajícího borůvčí – stezka se klikatí mezi nimi. A skály a skalky – mrazové sruby. A mrtvé kmeny stromů, co se na jaře už nikdy nezazelenají, se vynořují z mlžné mléčné clony. Šlapeš v čerstvém sněhu. Ticho. Nádherné nebeské ticho. Nikde ani človíčka. Jen ty a tví kamarádi. A jejich tlumený hovor v tom těžkém, mrazivém vzduchu, k tobě nedoléhá. Ještě nevíš, že ke šťastnému životu potřebuješ pouze pět věcí: běh, česnek, čisté svědomí, střídmost a víru ve vlastní zdraví…

Ráno je děsná zima, zamračeno, sluníčka nevidět. U školy nejsme sami. Houfy lidí chodí do volební místnosti vybírat nového pana prezidenta. Páťa, Koumes a Dalmi přebírají od Antka zaváté stopy a klidí se do tělocvičny. Vítek nemá cvičky, a teď tady stepuje ve fuskách. A už zní signál, už pádí družiny do tělocvičny, už pátrají po stopách výpravy sira Johna Franklina. Aby mohly řadit série, aby mohly zanášet nádobí, uhlí, kříže a kompasy, a čert ví, co ještě, do tabulky „zavátých stop“. Rysové nachází 40, Lišáci o jednu více a Vydry vítězí s počtem 46 kartiček. Teď ještě odevzdat ty správné série, teď ještě získat co nejvíce bodů a opanovat jednotlivá znamení.

Na rozcvičení hrajeme „černého kokše“ a „jirásko“. Antek zjišťuje, že doma zapomněl známky, které si včera bral z klubovny. Naštěstí mám něco v batohu z minulé tělocvičny, tak první obdarování jsou počastování známkou. Ostatním budeme muset přidat k přezdívce čárku.

V klubovně hoří „betlémské světlo“. To se ještě nikdy v Trojce nestalo. To se ještě nikdy nepřihodilo! Lucernu, s hořící svíčkou, přinesl Saly. To Antek mu ji před klubovnou předal, obtěžkán dalšími bednami dárků. Aby jste rozuměli – v „Adventním čase“ se z Betléma v Palestině šíří světlo, oheň – je to plamínek zapalovaný každoročně před Vánoci v betlémské jeskyni, v níž se podle tradice narodil Ježíš Kristus. To světlo je rozváženo skauty do řady míst v mnoha evropských a také i jiných zemích. Zpravidla bývá nejprve letecky dopraveno do Vídně, odkud se dále šíří – většinou po železnici. K nám – do Česka, ho vozí brněnští skauti.

Rád bych si opatřil lucernu, do které bych si „Betlémské světlo“ odpálil. Pro jedinečnou sílu ducha, pro jedinečnou sílu okamžiku. A snad pak nastane čas, nastane doba, kdy celá rodina, fotřík ponese zhasnutou lucernu, přijdou na konec Vánoční nadílky.

Sed ut perspiciatis unde omnis iste natus error sit voluptatem accusantium doloremque laudantium, totam rem aperiam, eaque ipsa quae ab illo inventore veritatis et quasi architecto beatae vitae dicta sunt explicabo. Nemo enim ipsam voluptatem quia voluptas sit aspernatur aut odit aut fugit, sed quia consequuntur magni dolores eos qui ratione voluptatem sequi nesciunt. Neque porro quisquam est, qui dolorem ipsum quia dolor sit amet, consectetur, adipisci velit, sed quia non numquam eius modi tempora incidunt ut labore et dolore magnam aliquam quaerat voluptatem.

... a tak Ludva zachránil náš včasný příjezd!!

Ptal se mě jeden kamarád – veterán oddílu, co jsme se zrovna teď potkali u „kaflandu“, co má Adventní výprava společného se železobetonovými bunkry. Tak bych to měl nyní vysvětlit. Každá výprava, konající se v čase Adventu, může být nazvána „Adventní“. A to, že my už několik posledních (deset?) let jezdíme vždy v tento čas na bunkry, je dáno tím, že 15. prosince 1935 proběhla betonáž prvního srubu těžkého opevnění Republiky československé. A to, že ten bunkr máme přímo za „humny“, a nevadí tomu ani sníh (nemusíš šlapat ve stopě běžkařům po horách beskydských), mráz, déšť a jiná psí slota, se přímo k průzkumné výpravě nabízí.

Nemluvě už ani o zakončení v bohumínském aquacentru (vodostředisku) Bospor. To přijdeš do tepla špinavý, zablácený (boty jsi se snažil řádně vyklepat, aby paní uklízečky neměly řeči), promrzlý, hladový, žíznivý, ale chtivý vodních radovánek, vodních atrakcí. Tak, asi tak.

Pro nás v netradičním, nedělním, lehce mrazivém, ránu se scházíme před zadním vchodem do areálu školy - u jídelny. Xury volá, že přijede "o něco" později, neboť mu ujel autobus. Přibíhá "za pět devět". V devět přijíždí Kay s Kayakem, ale bez Skye, jenž ochořel. Je nás tu třináct hochů, plus Filda - bratranec Krokyho a Matyho, a také Olpran s Kayem, zástupci Modrých racků. A prý ještě přijde i Gorka senior...

Jen paní Geschwinderová, která by nám měla otevřít, stále nikde. Nemůžeme se dostat ani do areálu školy ani do tělocvičny. Telefon má nedostupný, co teď? To je situace... Trapně působí novotou zářící cedulka na oplocení, která hlásá, že areál školy se otevírá ve 13:00... To jsou ale blbé fórky!

Nebudu psát o tom, jak jsme se sešli. A jak pokračovala cesta. A co jsme všechno viděli, a co jsme všechno míjeli. A nebudu psát ani o tom, kdy byl tento podnik vyhlášen. A kdo se na něj přihlásil, a co všechno se na diskusi přemílalo. A kdo nepřijel, protože z různých důvodů nemohl, i když prvotně mohl, tak o tom se také nebudu zmiňovat.

Patka se dovalil na oddílovku, zrovna jsme skončili. Za chvíli tu byl i Maroš. Hoši nám z půdy shazují „slamáky“ a už je tu Kelvin se svým autobusem. S Marošovy dodávky se přímo před školou přendávají motorové pily a další technická výzbroj. Maroš parkuje dodávku u kolegy, přibíráme Kama a valíme na Petrovice. Zatímco pes šmejdí kolem auta a zkoumá, kterými dveřmi by nastoupil, spravuje Maroš za asistence Patky Kelvinovy přední světla. A už jedeme, na první benzínce kupujeme dálniční známku.