ZMĚNA

Tento článek bude pojednávat o více změnách, ale jen jedna je ta důležitá!!! Jedná se o místo konání našeho každoročního předvánočního srazu starších členů. Ale nebudu předcházet.

Vše začalo někdy v listopadu při jednom společném sezení s Větroněm a Mozolem. Organizátor Větroň nám sdělil, že tentokrát chce tento podnik změnit od základu. Pojedeme na jednodenní výpravu na Skalku. A hle, proběhlo nadšení a okamžitý souhlas. Odklepnuto.

Pár členů už dopředu avizovalo, že nepojedou. Zůstala nás jen hrstka a já jsem navrhl jiné místo, Boudu na Slovensku. Pár lidí to překvapilo, ale souhlasili. Uběhl týden a Větroň mi před odjezdem volá, že chce jet na Skalku běžkovat, je tam moc sněhu. Popravdě musím říct, že jsem byl zklamán, ale co, vše jednou přebolí. Uběhl další týden a přichází to slovo z nadpisu, je volná chata Hasičského záchranného sboru v Horní Lomné. Vy kteří jste sledovali fotky z Boudy, jste museli vidět ten rozdíl. Slovy, nebe a dudy. Ano, jedem.

Já nevím, co mě to napadlo, když jsem dnešní podnik hodnotil. Zkrátka jsem viděl ty tuny hovězího loje, namazané na dubové podkladnice, a potom „tock“, a mohutný trup TITANICU klouže směrem k vodní hladině. Ne že by tělocvična byla TITANICEM. To ne! Ale to, jak to pěkně klouzalo, to byla paráda. A zasloužili se o to Antek, (byť se nezúčastnil), především však Bobr a Sochor – Modří racci, co mi přišli pomoci. II. tělocvična Zimní 13 je totiž nejnáročnější, protože se na ní odehrává „opičí dráha“.

A co je to ta „dráha opic“? To se zkrátka vytáhne z nářaďovny veškeré nářadí, (karamba – pryč je gymnastický stůl, bradla i kladiny, a žebříky jsou také pryč – to pro bezpečnost dětí – mnozí školáci tato nářadí ještě nikdy neviděli! A to zbylé nářadí se rozestaví po tělocvičně a pak se pískne, a celá družina běží, šplhá, podlézá, skáče, plazí se a houpe se, a koně přeskakuje, a podlézá je, trampolíny, a po kozách běží, a na laně překonává díru parket!

Jako lamentovat nad tím, že nám opět utekl termín RODEA už asi nemá smysl. Spoléhat na přívětivé počasí, co nám před dvěma roky umožnilo 13. prosince uspořádat celodenní klání na Podzámčí, na to si netroufnu. A RODEO neuskutečnit – to už si vůbec netroufnu. Tak jsem tak nějak, před týdnem, neurčitě v doplňcích uvedl, že snad v pátek by to šlo, že bychom tedy rozehráli podzimní RODEO s pořadovým číslem 96.

Jaké bylo mé překvapení v sobotu v tělocvičně, když mi Antek předával výsledky páteční schůzky a z těch jsem odpozoroval, že už se tak stalo. Včera na oddílovce odehráli první tři závody: souboj jezdců, kovbojské přetahy a kombinované uzlování. Signalizace je rozehraná. Zarazilo mne, že souboj jezdců uskutečnili v tělocvičně. Je to tak historicky první klání na dřevěných parketách, pokud mě má slabnoucí paměť nešálí. 

Ráno je zamračeno, mlha, teploměr na kole mi ukazuje 5,3 °C. Ano, jak jsem již několikrát psal, to je pravý čas jít do tělocvičny, to je pravý čas rozehrát další ročník Zimní 13. Mažu si to na bicyklu k ZŠ U Lesa. Už stojí před vchodem do spojovací chodby hrozen cvičenců a další hoši přichází a pomáhají Antkovi se sportovními kabelami. A je tu i Fili, nebudu muset lozit po šplhadlech, abych „zavál“ zaváté stopy. Ještě že mě včera Šunka obeznámil s tím, že je dnes tělocvična. Já bych normálně nepřišel! V doplňcích, ani v kalendáriu jsem nic nenašel. Ale dostavil jsem se. 

Ale nepřišli jiní. Shrek, Onďas, Vláďa, Véna a Júňo, ale ten se dopředu omluvil. A už je tu i Kamo s malým Satanem. Zaváté stopy jsou rozhozeny, nezbývá než písknout signál a hledači stop se rozeběhnou. A horda se dává do pohybu, přibližuje se, kolem mne probíhá a mizí za mohutného řevu ve dveřích. Je zahájeno!!

Opět jeden z těch podniků, co ti dojde až dávno po té, co skončil. Opět jedna z těch výprav, kterou prožiješ naplno až večer, umytý a sytý usínáš v posteli, s rukama založenýma pod polštářem. A jako právě dostříhaný film, se ti celé to uplakané a větrné putování pomalu začíná opět promítat. Ale už necítíš chlad a zimu, nemáš hlad a ani žízeň, nejsi promoklý, jen v nohách ti lehce škube. A vidíš to kalné dopoledne, drobně mží, po loukách se válí cáry mlhy. Potok pospíchá kamsi dolů, šplouchá a zurčí přes balvany, přes splávky. Jako košťata čarodějnic jsou k nebi vztyčeny stvoly bedrníku, či to snad je kerblík?
Stoupáš mokrým lesem, napité větve černých smrků ti kývají. Kolem cesty jsou poslední zmrazky sněhu a ledu. Potok zmizel dávno kdesi v údolí. Je velebné ticho. Celá horská krajina kolem tebe je zavalena bílou mlhou. Ale občas ji vítr profoukne, záclonu vodních par odhrne a potom zíráš na blízké vrcholky a vzdálené hřebeny.

Tak jsem si poslední týden pro sebe pořád říkal, zda-li jsem nenaplánoval listopadové Kalendárium nevhodně, když jsem pouhý týden po jednodenní výpravě na Jedovou naplánoval 62. podzimní RODEO, třídenní "podnik nejvyšší priority". Ani předpověď počasí, kterou jsem s každou aktualizací pomyslně hypnotizoval, mým chmurám zrovna nepomáhala... Kolik hochů se Rodea zúčastní? Neochořeli snad někteří? ...Nicméně, co je psáno, to je dáno! Rodeo se uskuteční!

Tak, jak jsem byl celý týden nesvůj, tak v pátek jsem byl naopak až v neuvěřitelné pohodě. Kluci doma byli v pohodě, vše, co jsem chtěl, jsem měl nachystáno, sbaleno. Vlastně vše ne! Zapomněl jsem na jednu věc, kterou s sebou vozím téměř všude, nejen na oddílové podniky. Ale o tom až později... Krátce po půl paté bylo neoficiálně zahájeno 62. podzimní RODEO v historii Olomoucké TROJKY.

Na výpravu vyráží Rysi sestavě Gorka, Čedar, Mink, Kroky a Sigi. Vydry jsou zde pouze tři, a to Rafan, Maty a Bery. Ve vlaku obsazujeme prostor před WC. Kroky vytahuje složky A4 a něco si kreslí. S Matym a Berym se spolu zajíkají smíchy a mezi smíchem jsou slyšet různorodé útržky hovoru jako třeba „to je Toika“, rozuměj mobilní kadibudka TOI-TOI, anebo zvolání „Enterprise…“ No, ještě štěstí, že už vystupujeme.

Na nástupu na nádraží v Hlubočkách je Čedar převelen na pozici rádce drobotiny Vyder a já vyhlašuji pozorovací všímandu. Družiny mají za úkol zapamatovat si co nejdůkladněji staniční budovu a její vybavení. O pár stovek metrů dál poté kladu otázky. Jelikož obě družiny získaly shodně po čtyřech bodech, musí o vítězi rozhodnout rozstřel, který vyhráli Rysi. Vyhlašujeme nálety. Chvíli šlapeme po asfaltu, ale poté prudce odbočujeme vlevo, překonáváme vlakovou trať a začínáme stoupat vzhůru po žluté. Už netopte!

Tentokrát si odpustíme to otravné licitování o tom, kdo pojede a kdo ne, kdo může a komu to nevychází. Zkrátka, po čtvrté odpolední si to v pátek valíme jedním devítimístným automobilem po dálnici, nynčko pod Oderskými vrchy, do Olomouce k prvnímu cíli – chrámu lidských požitků – ke Globusu. Slunce se dere z pod okraje zubatých mraků, vrchy jsou osázeny nosiči měděného listí a Antek praví, že Kassa je ještě na oddílovce.

U Globusu přivazuji Sira k nějakému javoru, je již tma, a hrneme se mezi regály, protože nikdo z nás nic k snědku nemá. Jsme tu: Antek, Maco, Meďák – řidič, a já. A venku hlídá dodávku Sir. Ale moc se mu to nelíbí a dává to hlasitě najevo. Nakupujeme a košíky ládujeme, až v jednom okamžiku mne kdosi cizí osloví: „Ahoj Mona“. Dívám se, a on je to Dym s manželkou. (Dym je fotřík Nadíka a chodil do Trojky v Olomouci). A slibuje, že se za námi v sobotu staví.

Na smluveném místě vpravo u schodů se scházím s Minkem, Gorkou a Twistem. Pár minut na to dochází i zbytek osazenstva, takže je nás osm + Kassa. Hned mi po krku skáče Maty s velmi důležitou zprávou, prý že pojedeme vlakem do Grygova sami.  A ano, měl ten chlapec pravdu, … Kassa mi vysvětluje cestu jak se dostat do Strejčkova lomu a kde se poté sejdeme. Info o cestě a jízdenku jsem dostal tak jdeme na nástupiště č. 1 a sedáme do již přichystané vlakové soupravy. Vyrážíme směrem na Přerov na dlouhou, jednozastávkovou, cestu.

Na poslední oddílovce se řeklo, že následující schůzka nebude, protože ji nemá kdo vést, když Antek a Mona jedou na pracovní výpravu na Věžnickou TVRZ. Jenomže, oddílový duch Pipifárek popichoval, škrábal, kousal a za vlasy, a dokonce i za vousy, tahal – jakože tohletotentotoneto! Tak jsme při výpravě na Slavíč vydumali, že jediný, kdo by oddílovku odřídil, by mohla být Lála. Lála souhlasila. A když se Fili nabídl, že se po práci dostaví v pátek do klubovny co nejdříve, a Lále pomůže, bylo vyhráno. Paráda! Tak jsme se na II. perónu na té příští oddílovce usnesli. Jenomže – nesnáze nechodí po Beskydách, ale po našem oddíle. Lále přibyly nějaké hodiny ve škole a domů se vrátí až v pátek v noci. Doplňky napsané, co teď?
V práci jsem si vzal dovolenou, oddílovku jsem přesunul z pátku na čtvrtek, o všem jsem všem zprávu v nových doplňcích podal, program připravil, a zmoklý jsem ve čtvrtek v klubovn čekal. Sedím tu a přemýšlím. Udělal jsem dobře? Kolik Trojkařů dorazí?