Zpočátku to vypadalo na velký podnik. Oddílové RODEO na TVRZI. Pět družin dvou oddílů bojuje o „Štít vítězů“. Pět družin bude porovnávat své síly. Čtyři dny naplněné úpolovými hrami, boji a soutěžemi, čtyři dny naprostého dobrodružství, čtyři dny neopakovatelných zážitků, čtyři dny naprostého šílenství, čtyři dny naprostého úsilí, aby má družina byla nejlepší, první, aby zvítězila. Ale tak nějak podvědomě jsem tomu nevěřil. A taky že jo! Část oddílu přišla s tím, že v tento datum se jejich školy zúčastní studijního pobytu v Anglii. A tak vypadli: Páťa, Filo, Shrek, Jack a Švejk. A taky Saly vypadl, ale neřekl proč, do žádné Anglie nejel. A nejeli ani Sysel a Sobík. A družiny byly bez šarží, byly bez vedení. A tak se rozhodlo, že RODEO tedy neproběhne a místo něho se podnikne jen obyčejná vícedenní výprava. Ale to byla chyba!
No nic. Podnikneme několik vycházek, na Cimburk, do Javoříčských jeskyní, na Průchodnici. Na hřišti nějaké sportovní zápasy odehrajeme a uvnitř TVRZE „mistrovství světa v karetní hře „BANG“.

Počasí opět stojí za zlámanou grešli. Já vím, příroda potřebuje vodu. Ale proč, pro pána Jána, prší vždy, když mi chceme jet na výpravu? Nakonec padlo na oddílovce rozhodnutí, že podnikneme „výjezd“ na Hroudu, kde se odbude „střelba ze vzduchovky“ – říjnový závod DOD. Protože jsem věděl, že tam budu sám, bez pomocníka – u dvou činností, co si pomoc zaslouží, karamba – s jakou nechutí jsem podnik na schůzce vyhlásil. A setkal jsem se s vaší nebývalou radostí a nadšením. Tak ty chmury byly drobet zaplašeny.

Ráno je počasí všelijaké. Ani teplo, ani vlhko. Družiníci se sjíždějí přesně dle dohody. Těsně před devátou, nafasují výzbroj a odchází, či odjíždí na Hroudu. Děje se tak proto, že část oddílu přijela autem, jiní autobusem. Pouze Tříska, Dodo, Mates a Křižáci na kolech*. Dobaluji poslední zbraně, munici. Ještě by měl dorazit Vendy, tak velmi se na dnešní podnik těšil, ale Vendy nikde.

Prší. Nad hlavou mám rozevřený deštník, ne nepodobný „samoletce“ Rychlých šípů. Kolem mě pobíhá mokrý pes. Po kamenité cestě stékají a pádí dolů čúrky a potůčky vody. Když narazí na ocelové korýtko, stečou se, na síle naberou a opouští cestu do prázdna – tam někam dolů po svahu, tu cestu, po níž se škrábu do kopce. A další čúrky a potůčky vody mi tečou v ústrety. Spouští se ze svahu, jdou proti mně a to tak dlouho, až překročím další železné korýtko.

Stoupám nahoru, tam kde se zamlžený obzor jasní, nesu maso do guláše. Malá zelená „sabatora“ a tolik radosti. Stále prší. Celý týden už panuje nevlídné, deštivé počasí. Míjím samotu pod lesem, funím, od úst mi jde pára. Odbočuji z široké cesty mezi mladé výhonky bučiny na nepatrnou stezku, vedoucí po úbočí jedné z roklí, co se svažují dolů, do Řeky. Vcházím mezi kmeny velikánů, scházím do smrkového lesa. Všechno je mokré, podrost, půda, jehličí, i vzduch je vlhký.

Tak si synci opravte – ne „Obří důl“, ale „Přes Kykulská sedla na Polanu“. Tak by se měl psát nadpis dnešní výpravy, tak by se měla nazývat. O tom, že pošlapeme někam úplně jinam, padá rozhodnutí až v „tornádu“ – ve vlaku, co tu kdysi jezdil a dnes už pravidelně nejezdí.
Nesluší se obdivovat Obří důl v uplakaném šatu, nehodí se šplhat po mokrých skalních blocích, spouštět se do podzemních rozmáčených skulin a štěrbin. A uzenku si opečeme někde jinde, třeba – ano, na Polaně kde jsem byl naposledy před několika desetiletími.  

Prvotně jsem se domníval, že pojedeme jenom tři: Antek, já a Sir, ale jsou zde s námi Séba, Tříska, Sysel, Júňo, Dodo, Mates, Vítek, Startér a dokonce i Vendy s námi jede, ačkoliv včera hlásil, že se dnes nezúčastní. A abych nezapomněl, ještě Lú a Lála pošlapou s námi. Lála je vyzbrojena dvěma fotoaparáty, máme se tedy na co těšit?

Jsou tomu již téměř dva roky, přesně bez šesti dnů, kdy se na nejvyšším vrcholu Hostýnských vrchů odehrálo slavnostní otevření nově vybudované rozhledny. Krásná konstrukce vřetenového schodiště po obvodu lemována ohýbanými modřínovými lamelami...

Jsou to již téměř dva roky, přesně bez šesti dnů, kdy jsem si začal v hlavě spřádat plány, jak se na vrchol Kelčského Javorníku a potažmo i na vrchol této rozhledny s oddílem vypravím. Jednou již tento cíl byl i zanesen do Kalendária, ovšem rozmar počasí byl tehdy proti...

Jsou to již téměř dva roky, přesně bez šesti dnů, kdy se konečně myšlenka přetavila v čin....

Vál teplý „fén“, když jsem si to mazal do klubovny. Rychle, rychle. Pověsím vlajky, vyjmuté z táborových beden. Jen aby už nebyl před klubovnou hrozen nedočkavých hochů! Nikdo tu není. I škola je zamknuta.
Špendlím naše zástavy, doráží první Trojkař Saly – rádce Lišáků. Je sice v kroji, ale na zádech má kletr s oddílovou výzbrojí. Končí s pravidelnou činností a přišel se jen rozloučit.
Klubovna se před čtvrtou postupně zaplňuje. Doráží i Antek, auto je napěchováno slamníky. Vyrážíme před školu a nosíme materiál před klubovnu. Na půdu šplhají Júňo a Vítek a „slamáky“ postupně ukládají. 

Co se asi tak může stát, když vám kamarád na tábor, pravda – s těžkým srdcem, neboť táborový život je drsný, náročné klima – vysoká vlhkost, prudké výkyvy teplot, pyl, zemitý prach, hmyz a nezbední hoši – hvězdáři, a také plši, zapůjčí hvězdářský dalekohled? Takový dalekohled se nedá zakoupit v nákupním parku. Vy jste poprosili, oddíl žadonil. Nakonec Maco svolil. A dalekohled v „bavlnce“ na nakládku přivezl. Co se může stát, když máte na táboře hvězdářský dalekohled?

To se zkrátka hledá Jupiter. A chcete Trojkařům ukázat jeho čtyři měsíce: Ganyméd, Europu, Io a Callisto. A ono nic. Selhávají mobilní aplikace, karamba – vždyť Jupiter je pod Sušicí, pokud vůbec vyleze nad horizont. A zrádný Arcturus se převléká do Jupiterova pláště. A vy chcete volat Macovi, že se dalekohled „pokazil“. Zkusíte druhý jasný objekt a Racci hlásí, že objevili Neptun. To určitě! Poslední lidským okem viditelnou planetou je Saturn.

Při pohledu z Trúby, věže bývalého Štramberského hradu, si návštěvník připadá jako král v pohádce. Dokonce i založení hradu je tak trochu pohádkové. Podle pověsti měla tvrz stát na protějším kopci Kotouč, ale stavbu překazili trpaslíci...

Město Štramberk, to není jen hrad, to je i místní specialita Štramberské uši – karamba UŠI...!!

V pátek odpoledne se scházíme na hlavním nádraží u automatu a důkladně blokujeme průchod k nástupišti. Nejsme ale jediní, ve vestibulu se schází několik dalších skupinek podobného ražení, často větších. Chvíli ještě čekáme, jestli dorazí Xury nebo třeba Sky, ale nakonec Ludva kupuje lísky do Štramberka pro deset lidí a celý oddíl nastupuje do osobáku do Přerova...