Ještě nikdy naše oddíly – Grifinovy TROJKY, neměly dohromady RODEO. Podnikli jsme společné tábory, letní i zimní. Uskutečnily se jarní ROBINSONÁDY, zimní ANTARKTIRIÁDY. Výpravy i expedice, tělocvičny, „spanilé jízdy“ a brigády Modrých racků. Odehrály se – MAFIE, putování „Po stopách Rychlých šípů“, Závod napříč městem, airsoftové bitvy. Ale ještě nikdy ne RODEO.
Oddílové RODEO je prestižní podnik. Koná se dvakrát do roka – na jaře a na podzim. Je to nejvyšší klání mezi družinami. Soutěže, úpolové hry, testy, zručnost, rychlost, síla, um, bojová morálka, tábornická praxe.
RODEO prověří soudržnost družin, schopnosti družiníků, kázeň, odpovědnost, povinnost, družinového ducha – dnes pojem naprosto nehmatatelný, ale o to silnější.
 

„Ty, Bobře, proč mám na fotkách z tělocvičny taková kolečka, či bubliny? Já vím, že ten foťák co jsem podědil, není nic moc. Ale ty bubliny mi vadí. A dokonce tak, že ani nemám chuť ty snímky představit!“, oslovuji Bobra. A Bobr mi vysvětluje, že příčinou bude nejspíše blesk, co zachytí i prachová zrnka. To jsou ty bubliny.

Ráno je pošmourné. Mezi domy a v ulicích se povaluje mlha, ale je docela teplo. Dnes je zde s námi i Antek, a tak zatím všechno dobře klape. Míče máme, i dveře jsou otevřeny. V kraťasech přijeli Koumes, Dodo, Štěpka a ... (Sněžka??); a samozřejmě Mona, co tvrdil, že šortky pověsil na hřebík, protože má letos 212 dnů v kraťasech bez přerušení. Nikdo další z Racků nedorazil, tak se vedoucí vydává do tělocvičny rozházet zaváté stopy zcela sám. 

Již z dálky směřuji svůj zrak k zastávce s označníkem D v prostoru přednádraží, abych zjistil, kolik Trojkařů v dnešním nevlídném počasí na výpravu dorazí. Vidím hrozen lidí v němž rozeznávám „naše“ hochy. Za malou chvíli zjišťuji, že kluků se sešlo jedenáct a k tomu ještě musím připočítat Bubáka s Bertem. Ano, to je „ten s náhonem 4x4“.
První spoj po deváté hodině si, spolu s námi, vybralo dalších asi sto cestujících a tak jsme nuceni podstoupit strastiplnou cestu linkou č. 11 na Svatý Kopeček. Naši hoši jsou schopni se jen velmi sporadicky držet některého z madel, některé menší pak drží „za límec“ i ochotní spolucestující. Ani šofér nás nešetří. Zatáčky „řeže“ jak závodní pilot a tak se celá masa cestujících kolíbá ve voze ze strany na stranu, což zapříčiňuje téměř nepříčetné hulákání hochů. Navíc cítím, jak mi začínají po zádech a nohou stékat kapičky potu.

Ráno je mlhavé a chladné. Narážím na z obchůdku kráčejícího Koumese, pouze v kraťasech a tričku, jak se cpe pečivem. U školy nejsme sami. V budově probíhají volby do Poslanecké sněmovny, proto nám už školník otvírá dveře do tělocvičného traktu. Zjevuje se i Fili, vrážím mu tedy do ruky zaváté stopy. Rysi a Lišáci mají 100%, Vydrám chybí rádce a nováčci Špejlík a Kiška. A taky nám chybí míče. Údajně v klubovně není žádný, protože jsem si je vzal domů, abych je mohl nahustit. To je zajímavé, že o tom nic nevím. Po rozhození zavátých stop nám Fili obstarává dva míče, na panu školníku vylouděné.

Na signál pádíme do tělocvičny a družiny pátrají po lístečcích znamení Franklinovy výpravy. Zahajujeme další ročník Zimní Třináctky pokřikem Hochů od Bobří řeky. Sčítáme zaváté stopy. Rysi hlásí 60, Lišáci 43 a Vydry 40 stop. Dávám do oběhu novou tabulku Zavátých stop.