Sypeme se v Mostech ze „slona“. Devět družiníků a tři Racci. Se mnou je zde Patka a dokonce i Vitas. Ten mě tedy překvapil. Starý Sochor mně telefonuje kudy se máme ubírat a vyzvednout jejich rodinný poklad. K chatičce Sochorů nás povede Tříska. To je pěkné, protože „vůdce“ si ve vlaku opět zapomněl část výstroje, tentokrát je to bunda. Tu mu naštěstí nese Sněžka.
V magazínu si kupujeme koblihy a brambůrky. Koumes a Spider si otvírají plechovky s pitím. Koumes ještě není vydýchaný z ranního běhu na nádraží a zjišťuje, že si zapomněl pevnou obuv. Ono se mu to vymstí. (A taky že jo!). Šlapeme si to do kopce nad stanici. Marně pátráme kolem potůčku po trsech blatouchů či orsejů. Narážíme pouze na sněženky a jednu bleduli. Protější svah, vyjma bílých jazyků sjezdovek, je taktéž beze sněhu. Je pod mrakem, ale neprší.

Předzvěst dnešní výpravy nevěstila zrovna růžové vyhlídky. Na včerejší oddílovce byli přítomni všehovšudy tři Trojkaři a navíc nám „rosničky“ několik dní neslibují zrovinka ukázkové jarní počasí. Goblin, Jori i Qéčko se dušují, že určitě pojedou…!

Nakonec vyrážíme jen tři, ze včerejší „sestavy“ vypadnul Goblin, který se prý „zapomněl omluvit“. Napsal jsem mu do esemesky „ty koňu!“ a něco v tom smyslu, že se jednou sám někde zapomene. Usedáme do přetopeného vagónu RegioNovy hned za dveře ke starší paní a zanedlouho, přesně minutu po plánovaném času odjezdu, se souprava dává do pohybu. Po necelé hodině jízdy vysedáme přibližně o 40 kilometrů dál a 400 metrů výš na zchátralém nádraží v Moravském Berouně. Dívám se na nebe. Azuro to vpravdě není, ale na déšť to taky nevypadá. To půjde!

Několik týdnu připravoval Antek tento podnik. I povídání s fotografií z posledního potápěčského výcviku před čtyřmi roky připojil. A teď na oddílovce, když kreslí po magnetické tabuli a rozděluje Trojkaře do aut, zjišťuje, že někteří výtečníci se ještě neobtěžovali o chystaném podniku v aquaparku své rodiče vyrozumět. Co k tomu dodat?
Scházíme se po 20 hodině na parkovišti před Lídlem. Slabě mrholí sníh s deštěm. Jsme zde téměř všichni. (I nějaký pobuda, loudící „złotuwki“, ale toho Antek zčerstva vykazuje z nástupu). Lišáci mají 100%, Rysům chybí Sid, Globus a rádce Aidy. Dostal míčem do hlavy a mají podezření na otřes mozku. Shreka nepustí maminka a Véna se nevymáčkl.

Páskujeme se do aut a vyrážíme nocí do Bohumína. Před bazénem zjišťuji, že jsme zde první. Inu Kulajda ví, kudy jet.

Tak jsem chlapcům před dvěma týdny barvitě líčil, jak budeme na Mariánských loukách na boso běhat, rybičky v Moravici a prvosenky pod stromy obdivovat, na kamenných balvanech se vyhřívat a nalité pupeny – kočičky, hladit. A ono ouha. Venku je stále bílo a ručička teploměru hluboko pod nulou.
Na nádraží je nás žalostně málo. Pouze šest družiníků a dva Modří racci. Antek přibíhá od pokladen, chybí mu ještě dvacet osm korun. Naloďujeme se do „slona“. Po celou cestu jsou hoši děsně neukáznění. A nepomáhá ani „boha vyzývání, ani ďasa proklínání!“ Přestupujeme v Bohumíně a následně i ve Svinově. A opět je to "City Elefant". Zde probíhá 23. úsek radistické olympiády – komory. Zírám z patra do bílé krajiny na polorozmetané řopíky, téměř zde nenajdeš zachovalého bunkru. Za Štítinou mi Švejk z rámusem oznamuje, že jsou kolem trati "bungry". No vida!