Nestydím se za to, že se mi slzy do očí tlačí, když vzpomenu na chvíli, kdy do „Údolí Věčného mládí“ – na Věžnickou TVRZ, dorazili naší dva oslavenci – Sašenka a Grifin. Čekala na ně spousta chlapců, chlapů a dědků. Nejmladší snad šestnáctiletý, nejstarší si odškrtnul jednasedmdesátý křížek. Několik desítek – co desítek? – více než šedesátka gratulantů (a méně než málo hostů a dětiček), se těší na příjezd dvou neobyčejných lidí. Manželů, co věnovali značnou část svého života nám, úplně cizím chlapcům – a těch „úplně cizích chlapců“ je více než půldruhá tisícovka.

Nejsou zde všichni! Někteří nemohou – z jakékoliv příčiny – zdravotní neduhy, pracovní zaneprázdnění, velmi důležité rodinné podniky. Jiní nevědí – nikým nebyli zpraveni, malá část z principu (co si budeme namlouvat), nechce vědět. A zbývá poslední „družina“ – její členové už nejsou mezi námi! Ti zasednou k slavnostně zapálenému táborovému ohni tam někde „nahoře“. A snad zazní i „Jižní kříž“.

Vždycky mě fascinovala planeta Mars, a stále se tak děje. Schiaparelliho kanály – snad Valles Marineris, polární čepičky kysličníku uhličitého, Terra Cimmeria, Syrtis Major, Rima Tenuis z Běhounkova románu, nejvyšší hora Sluneční soustavy – Olympus Mons (21 287 m/n. m). Jeho dva měsíce Phobos a Deimos - Strach a Hrůza. Nikdy jsem nechtěl letět na Merkur, ani na Venuši. Je tam moc velké horko. Lunu (rozuměj Měsíc), jsem si odpustil, tam bude velký nával. Ale Mars – to je jiná pečínka. ostatně nejvíce sond ze Země vyletělo právě k Marsu. (Nebo se mýlím?)

Jupiter je plynný veleobr, snad Io, Europa, Callisto nebo Ganyméd – jeho čtyři největší měsíce, co jsme letos nespatřili, (ačkoliv hvězdářský dalekohled byl připraven). Následující Saturn se svými měsíci a Uran a Neptun jsou už moc daleko. A pro mou generaci ještě Pluto se svými měsíci Charón, Nix, Hydra, Kerberos a Styx – tak to už je ale opravdu moc daleko.