Výprava bude 8. června 2013. Možná bych to pro některé měl napsat červeně. 

Dva roky jsem neviděl Malou Fatru. Myslím, že je to dostatečně dlouhá doba na to, abychom podnikli společně přechod této nádherné hřebenovky.
Mohl bych vše uvést jen do kalendária a čekat, kdo se přihlásí jako účastník této akce...

Jelikož potřebuji předem znát počet osob a hlavně počet automobilů, píši k tomu raději článek. Můžete se proto v diskusi vyjadřovat, tázat atd.
 

Když jsem, někdy ke konci listopadu loňského roku, připravoval Kalendárium na prosinec s výhledem na letošní leden, tak jsem se rozhodl pouze pro jednu tělocvičnu s tím, že na přelomu ledna a února podnikneme vícedenní Expedici. Jako ideální lokalitu jsem vyhodnotil Moravský kras s ubytováním v Blansku. Vypracoval jsem podrobné propozice, zajistil ubytování, vyhledal spoje a promýšlel jednotlivé trasy… No, nakonec jsme ve čtvrtek odcestovali pouze čtyři – Kassa, Bubák, Nadík, Qéčko. I přesto jsem v neděli vyhodnotil Expedici za povedenou. Ale pěkně popořadě…

...a nejen na ně.

Doba vánoční se blíží, a všichni určitě přemýšlíte nad dárky.

Píši tento dopis Ježíškovi za oddíl. Nemůže se potom stát, že by pod stromečkem našla Trojka třeba fíkus, brambory nebo zájezd do Maďarska.

V 8:37 přijíždím k jídelně Základní školy Františka Stupky, kde již stojí zaparkovaná Octavia s brněnskou registrační značkou. Vida, Kočes tu již je! Vzápětí přichází Čenda, Dym s Bolkem a přes průhled vidím Spedyho. Tak si říkám, že nakonec bude účast slušná.

V devět hodin je v šatně dvanáct Trojkařů, včetně mě a v telocvičně Bubák rozmisťuje Zaváté stopy. A to jsem posílal dvakrát 56 mailů a poslal 37 SMS zpráv - a ... 13! Abych nezapmněl, tři Trojkaři se omluvili...

Pravdu měl Pitrís, když tvrdil, že na dnešní výpravu budeme potřebovat sluneční brýle. Sedíme ve vyhřátém vagoně pantografu. Tornádo duní po jablunkovské rampě nahoru k tunelům. Pod námi je zasněžená krajina, stříbrem pokryté lesy a slunce jasně svítí.
Vysypali jsme se v Mostech do obětí arktické zimy. Plivneš, a jen to cinkne. Je nás šestnáct. 7 družiníků a 9 Modrých racků. Vesměs jsme vyzbrojeni boby, jenom Toncek s sebou tahá kolo – sjezdového speciála „Specialized“. V pláštích má ocelové hroty. Hafan si nese běžky. Loučíme se s Lečem. Jde lyžovat na sjezdovku u hotelu Grúň.
Tříska, rozveselený sněhovou nadílkou a libou pohodou, béře do ruky boby a radostně vyskakuje na perón. Vůbec mu nevadí, že loap s obživou si vesele hoví v zavazadlové polici. Lála ho tajně propašovala ven z vlaku.
 

Není tomu ani týden, kdy jsem do prosincového TŘÍTÉČKA psal smutnou zprávu o Makalúzovi. To jsem ještě netušil, že naše řady opustil další Trojkař. Jeden z těch, o nichž se říká: "Trojkař tělem i duší". Nezbývá než z registrační kroniky opsat toto:
HUBA Jaromír - JARYN; 1. 10. 1956, Karviná 4, č. 555; v oddíle 1967 - 1971, družina Střelky - Lišáci; Slib 10. 5. 1968. V oddílovém žebříčku 1968 - 69' 1. místo; Tábor pod Dalekohledem 1969 - Pocheň, Černý tábor - 1971, Kozov; 1971 - 1974 učeň odborného učiliště OKE. Trampská osada HROBAŘI.

Stojím odstrojený na chodbě kolébajícího se elefantu a zírám skrz zasklené dveře na míjející se zamrzlé hladiny rybníků. Hoši luští klínové písmo – 10. úsek radistické olympiády. A už se ke mně sápe Sněžka. Dnes zde nemá své hlavní pronásledovatelé Borutu a Dannyho. Je nás totiž pouze devět, což mě zaráží. Polovina oddílu zůstala doma. Jede s námi však Antek a Fili.

Vystupujeme v Bohumíně. V nádražní hale na nás očekává babička Globuse a ptá se Antka, v kolik se budeme vracet z bazénu. Určité to bude až po čtvrté odpoledne. Dříve naše putování po linii bohumínských bunkrů nezakončíme. Rozcházíme se do přednádražní večerky. Je výborně zásobena. Nakupujeme si cukrovinky a nějaký ten koblih, či banán na cestu. A jdeme do sedel. Valíme si to po zelené značce přes rondl k BILLE.
 

Filimu jsem jeho nadšení nebral, když na konci října přišel s tím, že by se pokusil s několika Modrými racky uspořádat další oddílové pařeniště. Po nahlédnutí do kroniky zjišťuji, že poslední takový podnik se konal před čtyřmi roky a současná generace Trojkařů ho nepamatuje.

A tak na našich stránkách založil diskusi a po té, co Antek navrhl, že by se mohlo pařeniště konat u nás ve sklepě, téměř už nic nestálo v cestě podnik uskutečnit. Zpočátku reagovalo pouze několik jedinců. Ti přislíbili, že své "pecko" možná přinesou nebo dokonce, že se možná i zúčastní. To bylo opravdu povzbuzující. Ještě týden před daným termínem neměli organizátoři jasno ohledně pilotní hry.

Tak nás opět dostihl datum podzimního RODEA. Tak dlouho jsme plánovali, až jsme doplánovali. Ano, byli RODEA odehrávající se na sněhu – ale kalendářně ještě na podzim. Vždyť Zima začíná tři dny před narozením, ehm... Ježíška. Je nabíledni, že pokud se tradiční závod mezi družinami neuskuteční ihned po srazu BVÚ, se zlou se potážeme. A tak tomu bylo i letos.
Chtěl jsem na Větroňovu zahradu. Pěkné by to bylo. Zopakovat si RODEO na Starém městě. Už jsem viděl, jak se brodíme na boso skrz tokem Olzy. (Tato vize má realné kořeny. Jednou jsem se potápěl pod, dnes už snesenou, lávkou na Sovinec. To když Rysům na 50. RODEU při calfatu spadl kotlík pod hladinu a nikdo si netroufl jít ho vylovit. Bylo to 27. října 1991 a tak trochu mrzlo). Ale konec přemítání. RODEO musíme odehrát za každou cenu tento pátek a v sobotu!

Již podruhé v tomto, nedávno zahájeném, tábornickém roce máme sraz před výpravou u klubovny. Oproti plánu však nepojedeme k Čelechovickým lomům, nýbrž vystupujeme o několik zastávek dřív - opět v Drahanovicích. Přímo před zavřenou nádražní budovou vyhlašuji Všímandu. Následně se Nadík odebral k nejbližšímu šípkovému keři. Ne, nebojte se, nepočítal červené plody. Mělo to daleko prozaičtější důvod! Při pohledu na oblohu přemítám, zdalipak dnes nezmokneme. Když si po několika metrech chůze rozevírám poznámkový papírek a chápu se pera, nikdo netuší, copak že si to zapisuji jako první otázku.