Kde budeme letos střílet? Nechtělo se mi znovu jet na Soví kámen a "zabít" výpravu střelbou. Zvolil jsem proto variantu výpravy, kterou jsme si částečně vyzkoušeli na jaře 2018. Totiž družiny podniknou samostatné výpravy se třemi cíli - střelnicí DOD, Velkým Kosířem a Malým kosířem, kde se všechny setkají.

Oddíl odjíždí s mírným zpožděním z nádraží město, ano, je to to nádraží u klubovny, a já nasedám do vozidla a jedu do Čelechovic na Hané. Tam, u odbočky směrem na Velký Kosíř se nachází takové sympatické podélné parkovišťátko - Bunička se jmenuje, a vzhledem k mlžnému počasí a desíti stupňům teploty jsem si myslel, že tam v poklidu zaparkuji. No, nezaparkoval, bylo úplně plno.

„Ježíšmarjá!“ To vám byla tak nádherná výprava, že se až slov nedostává. A při tom se jednalo jenom o naprostou „pochozí selanku“, (kdy připravené hry (několik hodin jsem s nimi zápasil), zůstaly doma v černých deskách A4 u klavíru). Nic jsme si nezahráli – i když, (ale o tom až později). Počasí nic moc – každou chvíli to vypadalo, že to „spadne“ – rozuměj déšť. Účast „invalidní“, značná část Trojkařů je chorá, což se dalo odsledovat z účasti na včerejší oddílovce.
„Ty, Infine, co ty tu robíš?“ „Já jedu s vámi!“ – první zlatý lísteček padá do „Obřího dolu“.
Ještě je tu se mnou Lála (druhý zlatý lísteček následuje), kupuje jízdenky a vyjednává s paní za pokladnou. A Sobík má draka! Třetí zlatý lupen, neboť Sob včera tvrdil, že draka vyzvedne od babičky z půdy, a své slovo dodržel! I Lála má draka. Ostatní ale nemají nic. (Já mám psa!) Všichni jsme rozradostněni podzimem, část Trojkařů je v kraťasech. (Akorát ty zapomenuty černé složky A4 tam doma u klavíru mě naprosto žerou).

Celý týden bylo ošklivé, pošmourné, počasí. A výhled na sobotu, na kterou jsme měli naplánovanou výpravu na Starou Libavou, byl totálně špatný. V pátek jsem se tedy rozhodl, že se místo výpravy sejdeme v klubovně, zahrajeme si nějaké deskovky a poté navštívíme Laser arenu, kde družiny svedou navzájem souboje turnajovým způsobem. Pohříchu bylo počasí v Olomouci slušné. Naštěstí meteoradar v plánovaném cíli výpravy ukazoval srážky. Tedy - rozhodnutí se ukázalo správným.
A zejména Laser arena se vydařila! Lišáci vyhráli oba své souboje, Vydry porazily Rysy a skončily druhé.

Výprava na Čantoryji, bobová dráha (zapsal Sobík)

Sraz byl na karvinském nádraží v 7:30. Když jsem tam dorazil, u vstupu mě zastihl Pišta, a po podání ruky jsme oba vstoupili do haly nádraží, kde již k našemu překvapení seděl Cecil. Opět podání ruky a usazení na lavičky, a pak se kluci začali postupně trousit jeden za druhým, až nakonec dorazil i pan Antek. Pozdravil jsem se se všemi a posléze začal výběr peněz na vlak, který činil 100 Kč za osobu. Antek šel po vybrání nakoupit jízdenky a já a pár dalších kluků jsme šli doplnit proviant do místního bufetu. Když jsem se vrátil, byl již čas vyrazit. Zabalil jsem si Coca-Colu z bufetu do batohu a vyšel s kluky na vlak.
Po cestě na perón začal Sysel se mnou, Kubkou a Pištou hrát dračí doupě. Tedy respektive honbu za pokladem, protože včera na oddílovce dostal Sysel zákaz na výpravě dračí doupě hrát, a tak jsme to přejmenovali. Usedli jsme do vlaku a pokračovali ve hraní honby za pokladem. Minuli jsme odsvěcený kostel sv. Barbory v Loukách a pár jezírek vzniklých důlní těžbou. Zastavili jsme v Třinci přímo pod železárnou, která se nad námi tyčila jak obrovský hrad.

Začátek výpravy je kolem čtvrté hodiny ranní. Antek nás postupně vyzvedává přímo u domů. Jsem na řadě až jako poslední, takže ostatní už byli na svých místech. Výpravu tvořili: Antek, Cecil, Pišta, Talík a já.
Na těšínské cestě jsme zahlédli přejeté něco, co možná před tím bylo bobrem. Špásujeme, že jsme měli zastavit a vzít si lebku nebo i celého bobra na památku. V průběhu cesty jsme snědli dvě balení gumových medvídků. Stihli jsme to dávno před tím, než jsme vůbec vjeli na Slovensko.
 

Po úspěšné loňské rekonstrukci střechy kuchyně na Tvrzi, byla letos na řadě střecha jídelny.
Maroš i Patka z toho měli trochu obavy. Větší plocha, nestabilní základ, možné nečekané překvapení po odkrytí střechy...
Já žádné obavy neměl. Patka je borec a Maroš ještě větší. Navíc letos získali zdatné pomocníky - Mikiho, Ursuse a Kama. Zdatně a neuvěřitelně ochotně jim pomáhal Tom. No a k Tonckovi nevím, co bych dodal. Neměl bych chválit vlastní dítko, ale on si to letos zaslouží. Nepomáhal snad jen v kuchyňské. Jinak byl u všeho. Práce na střeše, příprava dlouhodobé hry, sportovní utkání, rozcvičky, bodování stanů. Neuvěřitelná pomoc. 

 

Motto: Hvězdy začínají jiskřit, plaší mě. Vidím všude stíhače. Jiskření prý působí lom světla v atmosféře, ale nevím to jistě. Je to hezké, takové slavnostní.
„Víš, tam nahoře“, vyprávěl mi táta, „tam sídlí Velký Manitou, a chová stádo koní, modrých koní. Ti koně nejsou obyčejní, mají zlatá kopyta. Nikdo je neosedlá, nikdo je zkrotit neumí, jen nebeští jezdci".                                                                (Filip Jánský – Nebeští jezdci)

Já jsem nerozuměl (ve svých dvanácti letech – pýřitých) tomu, co Grifin myslel tím „mottem“. (Co to vlastně to „motto“ je?) Ale to povídání o těch silných a neohrožených chlapících, o těch „nebeských jezdcích“, to se mi líbilo. Grifin si vypůjčil věty spisovatele Filipa Jánského (vlastním jménem Richard Husmann, příslušník 311. československé bombardovací perutě RAF ve II. sv. válce – zadní střelec).

Nepíše se mi to lehce. Dnes 9. července 2022 nás navždy opustil Kuča - Karel Kučera.
S Kučou jsem strávil nejlepší (dětská) léta v oddíle. Byl to člen mé družiny, společné čtyři tábory, spousta výprav. Na jedné mi dokonce zlomil ruku.
Byl to fajn kluk. 

Letošní rok je nějaký smolný.