To byly nervy, než ten Koumes dorazil, je už 7.45 hodin a Koumes nikde, nervy to jsou! Ale Koumes tu už je, poslední autobus ho přivezl, (a kde je Dodo – doufám, že mi nebude tvrdit, že ho bolela hlava – o Doda začínám mít strach!), a v kraťasech vystupuje a tak frčím k pokladně a kupuji 12 lístků a jeden pro Sira, psa kokršpanělského. Sobík a Mates mne bombardují, zda budeme hrát souboj jezdců – no to je to, co mne teď nejvíce zajímá. Valíme si to na druhý perón, a už je tu „městský slon“, naloďujeme se do „přízemí“ a frčíme si to na Bohumín. Ne, radistická olympiáda vypukne až na druhém spoji ze Svinova do Opavy, a tak hledíme skrz okna na míhající se krajinu ozářenou jarním sluncem, protože dnes je první jarní den a my zahajujeme jarní botokros. A Sysel na mne dotírá, kolik že to dnes ušlapeme kilometrů, protože si to chce poznamenat do pracáku. Ve Svinově přestupujeme do „tornáda“. Jsem nadšen. Přetopená souprava, tak jak to „panťáky“, kterým už zvoní hrana, umí.

Nedávno mne zastavil před „kaflandem“ jeden z veteránů Trojky. Slovo dalo slovo, povyprávěl mi jak pravidelně chodí na naše oddílové stránky, vše studuje, čte si zápisy a prohlíží přiložené snímky. A nakonec mi vyčetl, že jsme letos neměli žádnou výpravu na sněhu. Jak neměli, oponoval jsem. Pravda, Kozubovou nelze za sněhovou výpravu počítat, adventní putování po linii „Bohumínských bunkrů“ jsme letos prošvihli, ale co tak „Záležitost mužů“? To se prý nepočítá – to byl Zimní tábor. Aha, tak to jsem netušil.
Ale vždyť jsme měli pravou sněhovou výpravu – v polovině února na Skalku. I spousta podařených fotografií je přiložena, ale odkaz na galerii je v „třítéčku“. Protože jsem se této výpravy nezúčastnil, zápis z tohoto podniku nemá kdo pořídit. Přiznal se, že ten odkaz mu asi utekl. A já jsem mu slíbil, že se pokusím zápis z kusých informací (třeba se ještě něco dodatečně objeví v připomínkách pod tímto článkem), splichtit. Ony ty fotografie jsou opravdu pěkné.

Dávivý kašel mne probudil uprostřed noci, pokolikáté už? V nohách se mi choulí Sir. Tak krásně hřeje jeho huňatý kožich. Skrz okno u velitelského stolu se dovnitř TVRZE vkrádá měsíční světlo. Zřetelně rozeznávám desky dřevěného stropu kam nepřítomně zírám. Z kuchyně ke mně doléhá jemný, nepravidelný zvonivý zvuk, připomínající jemňounké údery na xylofon. Takové slabé ťukání. To zkondenzované kapky čaje padají zpět do hrnce, odloženém pod výdejním okénkem, kam ho večer z kamen přenesla kuchyňská služba.
Neslyším „petry“. Minulé noci tak tajemně hučely a kolem kamen se rozlévalo životodárné teplo. Ani hru ohně, promítající se na strop jídelny, nelze spatřit. Další záchvat dusivého kašle. Musím ven, ven ze spacáku. Jsem úplně zpocený. Pes se probral. Rukou šmátrám po polici a hledám čelovku. Soukám se do kroksek. Studený čenich Sira se mi tiskne do dlaně. Půjdeme ven? To se ví, že půjdeme ven. Displej na teploměru v knihovně ukazuje 14,3°C. Budu muset ven. Budeme muset ven. 

Když mi Patka do telefonu řekl, že pro mě přijede v osm, netušil jsem, že s Marošem se domluvili na hodině sedmé. Tak jsme se před osmou ranní se Sirem nacpali do Patkova auta, i kytaru jsme tam natlačili a přes humna, a kolem závadských rybníků, jsme dorazili do Koukolné, kde jak jsem se dozvěděl, bude náš náklad přeložen a dál si to pofrčíme Marošovým autem.
Proto byl tedy Maroš tak rozdurděn, když jsme se soukali z auta ven a on bloumal po terase s kafem v ruce. Zatímco si Patka s Marošem vyměňovali názory ohledně hodiny srazu, Sir vesele pobíhal po zahradě páně Marošů a zodpovědně značkoval území. 
Maroš, už docela uklidněn, mi přinesl ukázat jednoho z domácích mazlíků, šest a půl kilového rezavého kocoura Mikeše. Když jsem si ho potěžkal, už už vzpínal Zikmund, ehm – Mikeš, své tlapičky k páníčkovi. To proto, že se přišel podívat i Sir. Ale Sir má kočičky rád. Jednu máme totiž doma a panička z něho chce vykrmit rysa. A docela se ji to i daří!

Tak tak jsme to podzimní rodeo stihli, a když se podíváte na přiložené snímky, kde místo sněhu je svěže zelený travník s koberci zlatého listí a slabé zimní slunce kreslí na kůře kmenů staletých stromů pitoreskní stíny, ani vám na mysl nepřijde, že se odehrávalo v polovině prosince. Snad byla na vině lapálie kolem klubovny, o kterou jsme přišli posledního října, snad byla na vině má vytíženost v práci. Každopádně jsme se na RODEO nijak nepřipravovali a první (nebo poslední?) volný termín jsme naplnili soutěžemi mezi družinami.
RODEO začalo už v pátek, v nové klubovně, kam Antek „tajně“ převezl další stoly a lavice a připravil zasedačku na smysluplný podnik. Přišel se na nás podívat Bobr. Na hřišti jsme RODEO tradičně zahájili soubojem jezdců, kde překvapivě vyletěli Rysové. Už se počalo stmívat, když jsme sáhli k druhému závodu. Kovbojské přetahy tentokrát vyhráli čtyři Rysové, a nejpočetnější družina Lišáku skončila na posledním místě.

Včera chodil Mikuláš a čerti a Antek říkal, že nemusíme chodit tak brzo do tělocvičny. Bo ani školník tak brzo nechodí. Tak tu stojíme přesně okolo deváté a je škaredě. Mona říká, že to je dobře, když je venku škaredě a my jdeme do tělocvičny, bo kdyby bylo venku pěkně a my jsme šli do tělocvičny, tak by to nebylo dobře.
Nikdo z Modrých racku nepřišel, jak si Mona přál v doplňkách, tak musí Mona sám v tělocvičně rozhazovat zaváté stopy. Antek nás obírá o peníze co se platí za tělocvičnu. Švejk nás houfuje před šatnou, abychom mohli vyběhnout za zavátými stopami. A už to píská, už se běží, už to frčí. Vbíháme do tělocvičny.
Podařilo se mi ukořistit celkem šest zavátých stop, ale mohl jsem jich mít více, ale členi jiných družin mi je sebrali před nosem. Rádce mi moje stopy vzal, aby to s podrádcem sečetli a na zahajovacím nástupu nahlásili Monovi. Výsledky zavátých stop: R – 31, L – 36, V – 27.

Ráno jsem byl vysloveně příjemně zaskočen Antkovou přítomností v hale nádraží, který už od chlapců vybíral peníze na vlak. S účastí v družinách je to už horší. Tam už tak příjemně zaskočen nejsem. Z devatenácti činných Trojkařů jede sedm, pár jednotlivců se omluvilo a jiní, jak se za týden dozvíme, buď zaspali, nebo se jim prostě nechtělo!!
Na poslední chvíli doráží Koumes a nádraží se utišuje. Koumes má totiž kraťasy a venku je jemně pod nulou. No nic, my už jsme si na to zvykli, teď si na to musí zvyknout ostatní. Koumes se cpe k pokladně a kupuje si sólo bilet. Vyšlo ho to dráž než nás. Dobře mu tak. Možná si zapamatuje, že na sraz se má chodit včas!
Cpeme se do slona „Terezka“ a v zavazadlovém prostoru prvního vagónu dokončujeme závod se stopkami (musíš se trefit a zastavit stopky přesně v čase 1:00 vteřiny). Antek vytahuje dva hlavolamy. Oddíl je nadšen.

Takhle přesně to nebylo. Kdo čte diskusi na našich stránkách, všechny informace byly postupně zveřejňovány.

O tom, že o klubovnu přijdeme jsme věděli asi dva roky. Ten závěr byl ale přesný. Nejprve bylo „možná pár měsíců“, nakonec to bylo do týdne. V naší, dnes už bývalé klubovně, se usadilo vedení stavební firmy. Budou ji taky používat jako svačinárnu a šatnu. Pro nás už samozřejmě nepodstatná informace. Na závěr stavby bude klubovna zbourána.
 

Ne, nelekejte se nadpisu. V pátek 14. listopadu 2014 jsme měli oddílovku opět venku pod širým nebem. Sraz u našeho kamene, a pak jsme se v sychravém počasí, provoněném tlejícím listím a kouřem, vydali k naši staré – druhé klubovně na Školské ulici. A od vchodu č. 473 jsme vyrazili do Stínadel. Kolem nemocnice na Vydmuchově, restaurace Orava až k hranici Stínadel. U tržnice popisuji hru „pašeráci“ a pokračuji jinou oddílovou hrou „mafií“.
Míjíme staré stromy – kdysi zde bývala benzinová pumpa, kde byli na konci války oběšeni němečtí vojenští zběhové, teprvé šestnáctiletí kluci, co nedokázali vzdorovat Rudé armádě, valící se z Petrovic na Fryštát. I historka z jiné „mafie, kde se tajná schůze konala ve vypuštěném bazénku parku Julia Fučíka ­– tak mistrně popsané v Grifinově knize, je přetřesena. A dolů, k první oddílové klubovně ­– vilce, v níž je dnes restaurace „Zlaté časy“. A kolem zimáku „přes koleje bývalé elektrické dráhy“ pod Červené schody.

Nebudu přeci psát o tom, jak jednoduše byl tento podnik vyhlášen. To Antek s Kassou se dohodli, jako že se fakticky uzavře tábor, a zapomenuté věci, třeba po lese a za Tvrzí – různě pohozené (nic nebylo nalezeno!), a neprotřepané zážitky (hodně bylo nalezeno) – se pohledají, a na povrch nechají vytanout, aby se všechny věcičky uložily na patřičné místo. Do dřevníku, do kroniky, do srdcí. Do našich srdcí. Třeba to, jak se „chodilo na Moravu“!!
A zazimuje se TVRZ, byť ještě čas Paní Zimy nenastal. A taky se vyzkouší kytara, kterou mi na poslední narozeniny Modří racci v Jeseníkách nadělili. Tak o tom psát nebudu.
Nebo jak Maroš sliboval vzít s sebou slaninu, a následně dorazili s Patkou a s ovarovými koleny, z jejichž zbytků měl největší radost Sir, po louce je roznášel a rozličná „souhvězdí“ z nich sestavoval, tak o tom psát taky nebudu! A nebudu psát ani o tom, jak jsme jeli s Kulajdou, a s Kulíškem, a Sirem, a v Eliassu v Ostravě jsem si koupil nové boty. Tak o tom psát vůbec nebudu!