Tentokrát si odpustíme to otravné licitování o tom, kdo pojede a kdo ne, kdo může a komu to nevychází. Zkrátka, po čtvrté odpolední si to v pátek valíme jedním devítimístným automobilem po dálnici, nynčko pod Oderskými vrchy, do Olomouce k prvnímu cíli – chrámu lidských požitků – ke Globusu. Slunce se dere z pod okraje zubatých mraků, vrchy jsou osázeny nosiči měděného listí a Antek praví, že Kassa je ještě na oddílovce.

U Globusu přivazuji Sira k nějakému javoru, je již tma, a hrneme se mezi regály, protože nikdo z nás nic k snědku nemá. Jsme tu: Antek, Maco, Meďák – řidič, a já. A venku hlídá dodávku Sir. Ale moc se mu to nelíbí a dává to hlasitě najevo. Nakupujeme a košíky ládujeme, až v jednom okamžiku mne kdosi cizí osloví: „Ahoj Mona“. Dívám se, a on je to Dym s manželkou. (Dym je fotřík Nadíka a chodil do Trojky v Olomouci). A slibuje, že se za námi v sobotu staví.