Dobře napojeni a nasyceni, neboť nezastavit se ve „svatostánků požitků“ před posledním olomouckým rondlem, fičíme si to podzimní podmračenou hanáckou krajinou. Kolem se míhají vesnice, za námi se rozlévají sklízené lány, před námi se na levé straně vynořuje mladečský masiv. Stále čekáme, že se spustí slibovaný déšť, naštěstí se tak stále neděje. Sjíždíme z dálnice a přes městečko, kde se vyrábí voňavé syrečky, směrujeme do kraje pod hradem Bouzov. „Hele, támhle je!“ Ještě pár vesniček, jiné údolí, jiný potok a naše auto opouští hlavní silnici a míří mezi svahy Hory a Sušice.

Všude se povalují myriády zlatých listů, stráně a svahy jsou pokryty mědí buků, holé větvoví nám kyne. Vzrostlé bylinné patro kopřiv a pcháčů zelinných je dohnáno blížící se zimou. Spodní pole je dokonce člověkem posečeno. Auto se kolébá proti proudu Věžnice, Sobík ožívá. „Tady to znám, tady jsme byli v létě! A tady jsme hráli jeden úsek do „Bonanzy“. A jsme tady!"

Sedím si tak v pátek večer u pecka a Kavka na mne vyzvídá: „Jak pojedete zítra z výpravy?“ No jak asi, říkám si v duchu, a odvětím: „Vlakem…“. „Ale tam vlak v tomto čase nejede, to je kvůli té výluce?“ A to už jsem zbystřil… „Cože?“ Nebudu napínat – nejenže jsem netušil, že je vlaková doprava nahrazena autobusovou, ale ještě navíc jsem do Kalendária uvedl špatný čas příjezdu z výpravy!! Chocholoušek hadra… Takové politování hodné nedopatření se stává maximálně jednou za deset let! Hlavně nesmím zapomenout upozornit na srazu rodiče!

Na sobotním srazu se sešlo jedenáct hochů, já a Kay, který pojede s námi. Dvanáctý člen, Twist, je na cestě. Lehce rozrušeným hlasem mi volal, že mu ujela tramvaj. Pár minut po termínu srazu vtrhl do nádražní haly a my se odebíráme bočním podchodem k zastávce náhradní autobusové dopravy.

Zpočátku to vypadalo na velký podnik. Oddílové RODEO na TVRZI. Pět družin dvou oddílů bojuje o „Štít vítězů“. Pět družin bude porovnávat své síly. Čtyři dny naplněné úpolovými hrami, boji a soutěžemi, čtyři dny naprostého dobrodružství, čtyři dny neopakovatelných zážitků, čtyři dny naprostého šílenství, čtyři dny naprostého úsilí, aby má družina byla nejlepší, první, aby zvítězila. Ale tak nějak podvědomě jsem tomu nevěřil. A taky že jo! Část oddílu přišla s tím, že v tento datum se jejich školy zúčastní studijního pobytu v Anglii. A tak vypadli: Páťa, Filo, Shrek, Jack a Švejk. A taky Saly vypadl, ale neřekl proč, do žádné Anglie nejel. A nejeli ani Sysel a Sobík. A družiny byly bez šarží, byly bez vedení. A tak se rozhodlo, že RODEO tedy neproběhne a místo něho se podnikne jen obyčejná vícedenní výprava. Ale to byla chyba!
No nic. Podnikneme několik vycházek, na Cimburk, do Javoříčských jeskyní, na Průchodnici. Na hřišti nějaké sportovní zápasy odehrajeme a uvnitř TVRZE „mistrovství světa v karetní hře „BANG“.

Počasí opět stojí za zlámanou grešli. Já vím, příroda potřebuje vodu. Ale proč, pro pána Jána, prší vždy, když mi chceme jet na výpravu? Nakonec padlo na oddílovce rozhodnutí, že podnikneme „výjezd“ na Hroudu, kde se odbude „střelba ze vzduchovky“ – říjnový závod DOD. Protože jsem věděl, že tam budu sám, bez pomocníka – u dvou činností, co si pomoc zaslouží, karamba – s jakou nechutí jsem podnik na schůzce vyhlásil. A setkal jsem se s vaší nebývalou radostí a nadšením. Tak ty chmury byly drobet zaplašeny.

Ráno je počasí všelijaké. Ani teplo, ani vlhko. Družiníci se sjíždějí přesně dle dohody. Těsně před devátou, nafasují výzbroj a odchází, či odjíždí na Hroudu. Děje se tak proto, že část oddílu přijela autem, jiní autobusem. Pouze Tříska, Dodo, Mates a Křižáci na kolech*. Dobaluji poslední zbraně, munici. Ještě by měl dorazit Vendy, tak velmi se na dnešní podnik těšil, ale Vendy nikde.

Prší. Nad hlavou mám rozevřený deštník, ne nepodobný „samoletce“ Rychlých šípů. Kolem mě pobíhá mokrý pes. Po kamenité cestě stékají a pádí dolů čúrky a potůčky vody. Když narazí na ocelové korýtko, stečou se, na síle naberou a opouští cestu do prázdna – tam někam dolů po svahu, tu cestu, po níž se škrábu do kopce. A další čúrky a potůčky vody mi tečou v ústrety. Spouští se ze svahu, jdou proti mně a to tak dlouho, až překročím další železné korýtko.

Stoupám nahoru, tam kde se zamlžený obzor jasní, nesu maso do guláše. Malá zelená „sabatora“ a tolik radosti. Stále prší. Celý týden už panuje nevlídné, deštivé počasí. Míjím samotu pod lesem, funím, od úst mi jde pára. Odbočuji z široké cesty mezi mladé výhonky bučiny na nepatrnou stezku, vedoucí po úbočí jedné z roklí, co se svažují dolů, do Řeky. Vcházím mezi kmeny velikánů, scházím do smrkového lesa. Všechno je mokré, podrost, půda, jehličí, i vzduch je vlhký.

Tak si synci opravte – ne „Obří důl“, ale „Přes Kykulská sedla na Polanu“. Tak by se měl psát nadpis dnešní výpravy, tak by se měla nazývat. O tom, že pošlapeme někam úplně jinam, padá rozhodnutí až v „tornádu“ – ve vlaku, co tu kdysi jezdil a dnes už pravidelně nejezdí.
Nesluší se obdivovat Obří důl v uplakaném šatu, nehodí se šplhat po mokrých skalních blocích, spouštět se do podzemních rozmáčených skulin a štěrbin. A uzenku si opečeme někde jinde, třeba – ano, na Polaně kde jsem byl naposledy před několika desetiletími.  

Prvotně jsem se domníval, že pojedeme jenom tři: Antek, já a Sir, ale jsou zde s námi Séba, Tříska, Sysel, Júňo, Dodo, Mates, Vítek, Startér a dokonce i Vendy s námi jede, ačkoliv včera hlásil, že se dnes nezúčastní. A abych nezapomněl, ještě Lú a Lála pošlapou s námi. Lála je vyzbrojena dvěma fotoaparáty, máme se tedy na co těšit?

Jsou tomu již téměř dva roky, přesně bez šesti dnů, kdy se na nejvyšším vrcholu Hostýnských vrchů odehrálo slavnostní otevření nově vybudované rozhledny. Krásná konstrukce vřetenového schodiště po obvodu lemována ohýbanými modřínovými lamelami...

Jsou to již téměř dva roky, přesně bez šesti dnů, kdy jsem si začal v hlavě spřádat plány, jak se na vrchol Kelčského Javorníku a potažmo i na vrchol této rozhledny s oddílem vypravím. Jednou již tento cíl byl i zanesen do Kalendária, ovšem rozmar počasí byl tehdy proti...

Jsou to již téměř dva roky, přesně bez šesti dnů, kdy se konečně myšlenka přetavila v čin....