Vál teplý „fén“, když jsem si to mazal do klubovny. Rychle, rychle. Pověsím vlajky, vyjmuté z táborových beden. Jen aby už nebyl před klubovnou hrozen nedočkavých hochů! Nikdo tu není. I škola je zamknuta.
Špendlím naše zástavy, doráží první Trojkař Saly – rádce Lišáků. Je sice v kroji, ale na zádech má kletr s oddílovou výzbrojí. Končí s pravidelnou činností a přišel se jen rozloučit.
Klubovna se před čtvrtou postupně zaplňuje. Doráží i Antek, auto je napěchováno slamníky. Vyrážíme před školu a nosíme materiál před klubovnu. Na půdu šplhají Júňo a Vítek a „slamáky“ postupně ukládají. 

Co se asi tak může stát, když vám kamarád na tábor, pravda – s těžkým srdcem, neboť táborový život je drsný, náročné klima – vysoká vlhkost, prudké výkyvy teplot, pyl, zemitý prach, hmyz a nezbední hoši – hvězdáři, a také plši, zapůjčí hvězdářský dalekohled? Takový dalekohled se nedá zakoupit v nákupním parku. Vy jste poprosili, oddíl žadonil. Nakonec Maco svolil. A dalekohled v „bavlnce“ na nakládku přivezl. Co se může stát, když máte na táboře hvězdářský dalekohled?

To se zkrátka hledá Jupiter. A chcete Trojkařům ukázat jeho čtyři měsíce: Ganyméd, Europu, Io a Callisto. A ono nic. Selhávají mobilní aplikace, karamba – vždyť Jupiter je pod Sušicí, pokud vůbec vyleze nad horizont. A zrádný Arcturus se převléká do Jupiterova pláště. A vy chcete volat Macovi, že se dalekohled „pokazil“. Zkusíte druhý jasný objekt a Racci hlásí, že objevili Neptun. To určitě! Poslední lidským okem viditelnou planetou je Saturn.

Při pohledu z Trúby, věže bývalého Štramberského hradu, si návštěvník připadá jako král v pohádce. Dokonce i založení hradu je tak trochu pohádkové. Podle pověsti měla tvrz stát na protějším kopci Kotouč, ale stavbu překazili trpaslíci...

Město Štramberk, to není jen hrad, to je i místní specialita Štramberské uši – karamba UŠI...!!

V pátek odpoledne se scházíme na hlavním nádraží u automatu a důkladně blokujeme průchod k nástupišti. Nejsme ale jediní, ve vestibulu se schází několik dalších skupinek podobného ražení, často větších. Chvíli ještě čekáme, jestli dorazí Xury nebo třeba Sky, ale nakonec Ludva kupuje lísky do Štramberka pro deset lidí a celý oddíl nastupuje do osobáku do Přerova...

Roky osvědčená skutečnost, že jarní RODEO se musí odehrát v čase „slavných májových dnů“ – nejčastěji kolem 9. května, nás opět dostihla. No, nestihli jsme to! (Jednou proběhlo jarní RODEO až v létě, konkrétně 26. června 1999 v Ďáblově dole v Karviné II. A, světe div se, bylo to až po letním táboře! Neboť tenkrát oddíl „tábořil“ v Chorvatsku a vrátil se domů ještě před rozdáním vysvědčení. Ale to jsem trochu odbočil.

Jiným zádrhelem je neutěšená základna členů v družině Rysů. Osm Vyder, osm Lišáků, tři Rysi. Tak jsme to vyřešili takto: Páťa, Jack, Shrek, Sysel, Séba, Špejlík a Vítek – Rysové; Saly, Tříska, Infin, Júňo, Sobík a Kubík – Lišáci a u Vyder zůstali Runy, Švejk, Dodo, Vendy, Mates a Startér. Leč realita byla jiná. Rádce Rysů na oddílovku vůbec nedorazil. Chyběli i Tříska (ve Francii), Infin unavený, (či kýho šlaka?), Vendy – asi ještě v Tunisku, a Vítek na Slovensku. Tak, co budeme robit?

Se značnou „vatou“ si tu mažu sobotním slunečným ránem na místo srazu. Nebe je modré jak šmolka, nikde žádní beránci, žádní triloboti, žádné záclony. Na „Tyčonce“ si dva hoši kopou míčem a trefují odpadkový koš. Mi také budeme dnes trefovat… karamba! Já nemám talíře!! A už si to hasím zpátky domů. A už jsem nebyl ve vatě, už jsem dupal do pedálů. Na Hranicích upravují tempo, nemohu přeci přijet uřícený jako nějaký „roztržitý rosomák“, co se musel vracet domů pro zapomenuté věci.  

Potkávám, (na novém bicyklu jedoucího) Matesa a společně přijíždíme na parkoviště „kaflandu“. Synci si (ostatně jako vždycky), tak hloupě stoupli, že blokují schodiště přístupu k „obchoďáku“.  Snažím se je odehnat, „lakatoš“ tudy asi nepojede, leč maminka s kočárkem snad ano. Naštěstí nečekáme dlouho, jen několik minut a vydáváme se po cyklostezce nahoru k rehabilitačnímu ústavu. Hoši mi hlásí, že viděli Páťu na kole. Ale ten dělal, že je nevidí.

Na uskutečnění tohoto podniku má největší zásluhu, vyjma samotného tlaku neodehraných závodů DOD, Švejk. On také, jako jediný, reagoval na moji výzvu k obhlídce terénu a stávající situace. Neboť ty tam jsou doby, co vedle „palpostů“ stávaly baráky. Střecha ramp tankových motorů a generátorových vozů je dávno stržena. Snad nám Maroško účel jednotlivých zařízení, neboť zde několik měsíců sloužil u raketového vojska VÚ 4443 Karviná, popíše, vysvětlí. Snad to bude při příštím ASF klání.

Už dva měsíce nás pronásleduje nevlídné, mrazivé, sněživé a plačtivé počasí. (Prvomájové cyklobraní bylo světlou výjimkou!). Podnik byl dostatečně dopředu oznamován, a rušen – a opět oznamován, snad příště, snad teď. Hurá! I když předpověď počasí nám ruku nepodává! Ale Sobík hlásí, že bude pršet až k večeru, a to my už budeme doma. Jedeme!

Jsme to ale pohodlní! Na 63. jarní RODEO se podařilo zajistit odvoz osobními vozy. Proto tímto, hned v úvodu, děkuji Dymovi a Spedymu, za pomoc s přepravou oddílu na Tvrz a také Olpranovi, Brzdovi a Čibylovi za pomoc s nedělní přepravou zpět do Olomouce.

Celé páteční odpoledne se na obloze nad Olomoucí honily mraky a jak na potvoru začalo pršet o třičtvrtě na čtyři, kdy se pomalu scházeli kluci u klubovny na plánovaný odjezd v 16:00. Déšť byl intenzivní, ale naštěstí krátký. Vyrážíme pět minut po čtvrt na pět a zanedlouho se scházíme na Tvrzi.

Na lávce nás "vítá" nádherný mlok a po chvíli hlásí Maty dalšího jedince přímo u dřevárky Tvrze.

Říkal Antek, že někdo na zápisu z tohoto podniku pracuje. Protože nepředpokládám, že by mi něco přistálo ve schránce nebo že bych do rukou dostal nějaký papír, tak jen ve zkratce takto. Oddílovku vedl Antek. Na pořadu dne bylo odehrání Finské stezky do Družinového Olympijského Desetiboje. Zrobili jsme to tak před rokem, proč by to tedy nešlo dnes?

Do bojů nastoupilo třináct závodníků. Ti se utkali ve dvanácti závodech. Názvy jednotlivých závodu, pod nimiž si může nezasvěcený představit leccos jsou zde: 3×číslo, discgolf, rostliny, slepec, tenisák, semafor, laso, kupp, kopaná, zelí, tango, kostky.

Synci se na mě dívali, jako bych si z nich srandu robil. A já se díval na ně, jako by si tu legraci dělali oni ze mě. No, nepůjdeme dnes do tělocvičny! Byť by nehezké počasí bylo. (Nemluvě o těch pověstných trakařích). Vždyť jsem o tom psal v doplňcích! Děláte si ze mě srandu? (jak by řekl Švejk). Zítra pořádá oddíl maličkých gymnastek nějaké důležité závody a Milan, jeden z trenérů, (mj. – jako chlapec chodil do Lesanů), mě žádal, abychom zrušili oddílovku, že má hlavu v „pejru“, rozuměj „v pýru“, abychom vůbec do školy nechodili.

Už když jsem dorazil do té školy, byl tu frmol. Po chodbách se stoly a židličky přesouvaly, pulty na potraviny, zrobené z knihovniček, lednička a vařič, kastrol a kýho výra? Mezitím – snaživé maminky malých gymnastek, malé gymnastky, boso cupitající po chodbě, a „Lesan“ s otázkou, co tu robíme? Malí zápasníci zde nejsou, ani staří stolní tenisté dnes nedorazí!

Dnes bude pěkná pohoda, i když počasí minulého týdne tomu nenasvědčovalo, ve čtvrtek dokonce padal sníh s deštěm a chlad nás pronásleduje už od Velikonoc. Zlom přišel až na sobotní výpravě na Hrnčín. Dnes je pondělí, sluníčko svítí a pofukuje chladný větřík. Valím na sraz bez bundy. Ještě před výjezdem jsem na poslední chvíli montoval nové zadní kolo, když jsem probrzdil původní ráfek. To bylo na podzim ve Věřňovicích.

Po cestě narážím na Sébu a Startéra. Dovádí a vychutnávají si jízdu na trialových bicyklech. Za Myslivnou mě křižuje Harry. U našeho kamene se už několik jezdců pohybuje. Přijíždí i Maco. Ten se na cyklobraní již několik dnů těší. Sláva, nebudu sám. Je zde necelá polovina oddílu. Chybí Vítek, ale nově přibyli bratři Křížovi, Vendy a Špejlík. Jinak stejná sestava jako na Hrnčíně. U našeho kamene několik slov o cíli, trase a o tom, jak se jezdí na kole a tak.