Ráno je zamračeno, mlha, teploměr na kole mi ukazuje 5,3 °C. Ano, jak jsem již několikrát psal, to je pravý čas jít do tělocvičny, to je pravý čas rozehrát další ročník Zimní 13. Mažu si to na bicyklu k ZŠ U Lesa. Už stojí před vchodem do spojovací chodby hrozen cvičenců a další hoši přichází a pomáhají Antkovi se sportovními kabelami. A je tu i Fili, nebudu muset lozit po šplhadlech, abych „zavál“ zaváté stopy. Ještě že mě včera Šunka obeznámil s tím, že je dnes tělocvična. Já bych normálně nepřišel! V doplňcích, ani v kalendáriu jsem nic nenašel. Ale dostavil jsem se. 

Ale nepřišli jiní. Shrek, Onďas, Vláďa, Véna a Júňo, ale ten se dopředu omluvil. A už je tu i Kamo s malým Satanem. Zaváté stopy jsou rozhozeny, nezbývá než písknout signál a hledači stop se rozeběhnou. A horda se dává do pohybu, přibližuje se, kolem mne probíhá a mizí za mohutného řevu ve dveřích. Je zahájeno!!

Opět jeden z těch podniků, co ti dojde až dávno po té, co skončil. Opět jedna z těch výprav, kterou prožiješ naplno až večer, umytý a sytý usínáš v posteli, s rukama založenýma pod polštářem. A jako právě dostříhaný film, se ti celé to uplakané a větrné putování pomalu začíná opět promítat. Ale už necítíš chlad a zimu, nemáš hlad a ani žízeň, nejsi promoklý, jen v nohách ti lehce škube. A vidíš to kalné dopoledne, drobně mží, po loukách se válí cáry mlhy. Potok pospíchá kamsi dolů, šplouchá a zurčí přes balvany, přes splávky. Jako košťata čarodějnic jsou k nebi vztyčeny stvoly bedrníku, či to snad je kerblík?
Stoupáš mokrým lesem, napité větve černých smrků ti kývají. Kolem cesty jsou poslední zmrazky sněhu a ledu. Potok zmizel dávno kdesi v údolí. Je velebné ticho. Celá horská krajina kolem tebe je zavalena bílou mlhou. Ale občas ji vítr profoukne, záclonu vodních par odhrne a potom zíráš na blízké vrcholky a vzdálené hřebeny.

Tak jsem si poslední týden pro sebe pořád říkal, zda-li jsem nenaplánoval listopadové Kalendárium nevhodně, když jsem pouhý týden po jednodenní výpravě na Jedovou naplánoval 62. podzimní RODEO, třídenní "podnik nejvyšší priority". Ani předpověď počasí, kterou jsem s každou aktualizací pomyslně hypnotizoval, mým chmurám zrovna nepomáhala... Kolik hochů se Rodea zúčastní? Neochořeli snad někteří? ...Nicméně, co je psáno, to je dáno! Rodeo se uskuteční!

Tak, jak jsem byl celý týden nesvůj, tak v pátek jsem byl naopak až v neuvěřitelné pohodě. Kluci doma byli v pohodě, vše, co jsem chtěl, jsem měl nachystáno, sbaleno. Vlastně vše ne! Zapomněl jsem na jednu věc, kterou s sebou vozím téměř všude, nejen na oddílové podniky. Ale o tom až později... Krátce po půl paté bylo neoficiálně zahájeno 62. podzimní RODEO v historii Olomoucké TROJKY.

Na výpravu vyráží Rysi sestavě Gorka, Čedar, Mink, Kroky a Sigi. Vydry jsou zde pouze tři, a to Rafan, Maty a Bery. Ve vlaku obsazujeme prostor před WC. Kroky vytahuje složky A4 a něco si kreslí. S Matym a Berym se spolu zajíkají smíchy a mezi smíchem jsou slyšet různorodé útržky hovoru jako třeba „to je Toika“, rozuměj mobilní kadibudka TOI-TOI, anebo zvolání „Enterprise…“ No, ještě štěstí, že už vystupujeme.

Na nástupu na nádraží v Hlubočkách je Čedar převelen na pozici rádce drobotiny Vyder a já vyhlašuji pozorovací všímandu. Družiny mají za úkol zapamatovat si co nejdůkladněji staniční budovu a její vybavení. O pár stovek metrů dál poté kladu otázky. Jelikož obě družiny získaly shodně po čtyřech bodech, musí o vítězi rozhodnout rozstřel, který vyhráli Rysi. Vyhlašujeme nálety. Chvíli šlapeme po asfaltu, ale poté prudce odbočujeme vlevo, překonáváme vlakovou trať a začínáme stoupat vzhůru po žluté. Už netopte!

Tentokrát si odpustíme to otravné licitování o tom, kdo pojede a kdo ne, kdo může a komu to nevychází. Zkrátka, po čtvrté odpolední si to v pátek valíme jedním devítimístným automobilem po dálnici, nynčko pod Oderskými vrchy, do Olomouce k prvnímu cíli – chrámu lidských požitků – ke Globusu. Slunce se dere z pod okraje zubatých mraků, vrchy jsou osázeny nosiči měděného listí a Antek praví, že Kassa je ještě na oddílovce.

U Globusu přivazuji Sira k nějakému javoru, je již tma, a hrneme se mezi regály, protože nikdo z nás nic k snědku nemá. Jsme tu: Antek, Maco, Meďák – řidič, a já. A venku hlídá dodávku Sir. Ale moc se mu to nelíbí a dává to hlasitě najevo. Nakupujeme a košíky ládujeme, až v jednom okamžiku mne kdosi cizí osloví: „Ahoj Mona“. Dívám se, a on je to Dym s manželkou. (Dym je fotřík Nadíka a chodil do Trojky v Olomouci). A slibuje, že se za námi v sobotu staví.

Na smluveném místě vpravo u schodů se scházím s Minkem, Gorkou a Twistem. Pár minut na to dochází i zbytek osazenstva, takže je nás osm + Kassa. Hned mi po krku skáče Maty s velmi důležitou zprávou, prý že pojedeme vlakem do Grygova sami.  A ano, měl ten chlapec pravdu, … Kassa mi vysvětluje cestu jak se dostat do Strejčkova lomu a kde se poté sejdeme. Info o cestě a jízdenku jsem dostal tak jdeme na nástupiště č. 1 a sedáme do již přichystané vlakové soupravy. Vyrážíme směrem na Přerov na dlouhou, jednozastávkovou, cestu.

Na poslední oddílovce se řeklo, že následující schůzka nebude, protože ji nemá kdo vést, když Antek a Mona jedou na pracovní výpravu na Věžnickou TVRZ. Jenomže, oddílový duch Pipifárek popichoval, škrábal, kousal a za vlasy, a dokonce i za vousy, tahal – jakože tohletotentotoneto! Tak jsme při výpravě na Slavíč vydumali, že jediný, kdo by oddílovku odřídil, by mohla být Lála. Lála souhlasila. A když se Fili nabídl, že se po práci dostaví v pátek do klubovny co nejdříve, a Lále pomůže, bylo vyhráno. Paráda! Tak jsme se na II. perónu na té příští oddílovce usnesli. Jenomže – nesnáze nechodí po Beskydách, ale po našem oddíle. Lále přibyly nějaké hodiny ve škole a domů se vrátí až v pátek v noci. Doplňky napsané, co teď?
V práci jsem si vzal dovolenou, oddílovku jsem přesunul z pátku na čtvrtek, o všem jsem všem zprávu v nových doplňcích podal, program připravil, a zmoklý jsem ve čtvrtek v klubovn čekal. Sedím tu a přemýšlím. Udělal jsem dobře? Kolik Trojkařů dorazí?

Ráno mi před nádražím Kamo tvrdil, že dnes bude „nejkrásnější den v republice“. Nevím jak to myslel, ale kdyby se to podařilo, bylo by to pěkné, protože celý týden bylo chladno, mlhy, pršelo a na horách se už objevil první sníh. Ráno mi před nádražím Antek položil otázku: „Tak kolik pak nás dnes bude?“ (Včera na oddílovce se Véna podřekl, že nepojede, protože se mu nechce tak brzy vstávat!) Výmluvné pohledy šarží na závěrečném nástupu (ty rysí tu ani nebyly), hovořily za vše. Necháme se překvapit.

Nakonec se nás sešlo čtrnáct a pes. Fili dobíhá na poslední chvíli. Na peróně provádíme přesun v družinách. Do čela Rysů je postaven Švejk a k němu Shrek a Séba. Lišáky dnes zastupuje Tříska, Jack, Infin, Sysel, Júňo, Sobík a Vydry jsou v počtu dva muži – Vítek a Startér. Antek rozdává žetony a vysvětluje pravidla závodů na body. Ale už je tu přijíždějící souprava vlaku. Naloďujeme se do „slona“. Vlak se rozjíždí, za okny ubíhá krajina osvětlena vycházejícím sluncem. Rodí se nádherný den.

V roce 935 připadalo 28. září na pondělí. V ten den, brzy ráno, nechal Boleslav zavraždit, před vraty uzamčeného kostela, svého staršího bratra Václava. V roce 2016 připadá 28. září na středu. A ta je volným dnem, neboť slavíme Státní svátek. Tak jsme, jak už bylo dříve v oddíle – a na poslední výpravě, sděleno, vyrazili na bicyklech do okolí města. Cíl byl daný jasně: prozkoumáme objekty lehkého opevnění v Chotěbuzu, zda hoši z Klubu vojenské historie ve dnech výročí „Mnichovského diktátu“, jemuž Den české státnosti předchází, nepřipravují nějakou připomínku.  

A mohu s jasnou myslí prohlásit, neb žádné známky nějaké činnosti nebyly objeveny, nepřipravují!
Jo, a taky jsme se „srazili“ až v 10.00 hodin, protože někteří Trojkaři mají problém se vstáváním v brzkých ranních hodinách. Pak jsme frčeli po cyklostezce do Louk, kolečko kolem kostela a dál k Rybímu domu. A až na druhé křižovatce, u božích muk, jsme odbočili do strání.

Říkal Mona, ať napíšu zápis z výpravy, bo on by to moc rozmazával. A potom by to nikdo nečetl, bo by to bylo moc dlouhé. Tak to zkusím. A budu se snažit, aby to nebylo moc dlouhé. Tak! Za prvé: na Ivančenu se vůbec nešlo, bo bychom to nedali – to říkal Mona. A že ho bolí nohy a nemůže dýchat. A ještě ke všemu hodinky měl pouze Shrek a ten chodil furt vzadu, takže jsme nevěděli, kolik je hodin. Ale Shrek potom chodil aji vpředu. A to jsme už věděli kolik je hodin. Ale pěkně po pořádku.
Rychlíkem jedeme do Svinova a stihli jsme to tak tak! Bo ta paní u pokladny na nádraží se chtěla s Monou stále bavit a nakonec mu prodala jízdenky skoro o polovinu levněji, bo kdybychom jeli jindy, tak to už by nešlo. Nebo tak nějak to bylo. Jo, a taky jsme jeli od prvního toho, jak odjíždí vlak. Pěkně to jede, jsme v kupéčkách a někdo, už si nevzpomínám, se chce stále zamykat. Jenom Jack ne, bo stojí na chodbičce s Monou a dívají se do kraje. A potom ve Svinovš přesedáme do vlaku na Frýdlant.