Ráno je mrazivý den. Lehkou mlhu prosvítá slunce. Zem, obzvláště na místa, kam ještě nedorazily sluneční paprsky, pokrývá jinovatka. Z domu vyjíždím podstatně dříve, než jindy a přesto vím, že nedojedu včas. Cesta je dnes pro mně hotovým martýriem. Do tělocvičny jsem přijel schvácený, sotva dechu popadaje – a to doslova, a ještě ke všemu o patnáct minut později. Ale nic se nedělo. Zaváté stopy, co jsem je předal ráno Antkovi, již byly odehrány a oddíl se rozcvičuje pod vedením „skarbowego“, za zdárné sekundace Kajmana, Filiho a Maroše. A tak, aniž bych se převlíkal do sportovního, ukončujeme „chobotničky“ a zahajujeme V. tělocvičnu Zimní 13.
Bez velkých cirátů, po zanesení docházky a výsledků zavátých stop se vrháme na poslední kolo čtverylky. Akorát někteří „umělci“ mají problémy při sestavování hřiště, tak musí zasáhnout Fili a stavbu vést tím správným směrem. Zápasy píská Antek, protože já nemohu mluvit a velké potíže mi dělá i samotné dýchání. Jestli na mně něco neleze? Jen jestli já nebudu stonat?