Frčíme si to motorákem ze Studénky.  Pryč tam jsou ty davy, které se hrnuly z nádraží do přistavených autobusů směřujících na mošnovské letiště. (Jsou „Dny NATO“). Jsme zde oba oddíly, v poloprázdném vagóně. Za okny se míhá krajina babího léta s pichlavým sluncem. Obloha je zatažená šedým flórem a sluneční kotouč prosvítá skrz jednolitou vrstvu. Pokosená pole, jen vítr fouká přes strniště, stromořadím lemované asfaltové okrsky, obtěžkáné zrajícím ovocem, vesničky a opět hájky a lesíky s volně žloutnoucími stromy. Podzim se plíží do lašského podhůří Beskyd.
Jedeme do Kopřivnice za „Drobečkem“, tak jak jsme se domluvili při posledním táborovém ohni na Voltově táboře. Ruku jsme si na to dali.
A teď tu sedím v kodrcavém motoráků, za okny ubíhá krajina babího léta a já přemítám, proč jen jsem si myslel, že nás bude víc? Proč jen šest Trojkařů z Karviné? Hochů z Olomouce je devět!! Zkrátka, z naší naší strany žádná sláva.

Takové malé, komorní, uslimpané, mlhou a deštěm nasáté, a dřevným kouřem – a začínající vůní tlejícího listí provoněné, tak takové bylo první letošní cyklobraní. Krůpěje na trolejových drátech železnice v Zebrzydowicach Dólnych, na jablkách na ulici „Owocowa“, plně se nadýmajících a na nás kývajících, kdy ruce polských ovocnářů je trhaly a do bedýnek je ukládaly, miriády odrážejících se dešťových kapek na hladině Pískovny a mlha vystupující z lesního houští Černého lesa nebo z pole s kukuřicí. Takové bylo první letošní cyklobraní.
V blátě otisknutá kopýtka a křik sojky, a kdesi za hradbou stromů a keřů, znásobených mlhou, se ozývá zvuk cirkulárky. Jinak je neskutečné ticho. Z bílé tmy se nejasně vynořují zemědělské usedlosti i nové vilky za hranicí, zkrápěné paseky, dechem sena vonící stodoly, pozoruhodné zahrady, a zase neprostupné oddíly lesních úseků, kam nesmí, což u nás je věcí naprosto nepředstavitelnou, od dubna do října vstoupit člověk. Tak takové bylo první letošní cyklobraní.

Když zavřu oči, vzdálený svět se vrátí. Z ticha vystoupí tisíce neznámých hlasů, kterými se rozhovoří tropický prales; na tváři ucítím žhavý dech větru podobný otevřené peci, kterými jsme šli k jedné studni na Sahaře a napájeli tam stádo velbloudů; přivírám oči před oslnivým sluncem, lapám po dechu a sbírám všechen zbytek vůle k dalšímu kroku v jiskřivém mrazu v 5 000 metrech na Kilimandžáru – a k vrcholu je ještě ta daleko;
Běžím poledním bušem Konga bez stínu a černý opilý voják mě mlátí pažbou do zad; brodím se po kolena v blátě někde pod rovníkem mezi Tanzanií a Zambií, v hustých provazcích nerozeznávám rozdíl mezi vlhkostí deště a mého vlastního potu, a náhle křičím na Jirku: „K čertu s tím vším!“ ...
 

                                                            Petr Bárta, „DOBRÝ DEN, AFRIKO! Expedice Lambaréné“