Sky Watcher - Pozorovatel oblohy
Mezi návrhy názvů tábora se objevil, mimo jiné, i název Dobsonův tábor. Musel jsem se jen pousmát, nikdo z účastníků vlastně nevěděl, že pan Dobson kdysi vymyslel podstavec na ložiscích, který drží a dovoluje otáčet dalekohledem všemi směry. Takže název by byl vlastně „Tábor na podstavci nebo stativu dalekohledu.“ Lepší název by byl možná Newtonův tábor. To je typ zrcadlového dalekohledu s jedním primárním vydutým zrcadlem a druhým rovinným, eliptickým. Nákres a dovysvětlení si najděte na internetu sami. Ještě lepší by byl název Tábor pozorovatelů oblohy. Tak se náš dalekohled totiž jmenuje – Sky Watcher. Jenže nepřízeň počasí nám umožnila pozorovat oblohu jen čtyřikrát. Je to sice víc než viděných raků ve Věžnici, ale méně než saunových dnů. Takže raději Tábor se saunou.

„...Za druhé světové války obsadili palác Němci a komnatu nechali odvézt zpátky do pruského Královce, dnes Kaliningradu. Tam se jí lidé na zámku obdivovali až do března 1944. A tady začíná historie její záhady: Tehdy se ke Královci přiblížila Rudá armáda a Němci prchali. Podle jedné verze jantarový zázrak putoval zpátky do beden a pod krycím názvem „Operace Atlantida“ zmizel. Podle druhé verze, podložené deníkem jistého ruského důstojníka, pověřeného ochranou uměleckých památek, který byl tehdy odvelen do Královce, zničili komnatu vojáci, když zapálili zbytky zámku i s ní.

Obě verze jsou však nedoložené. Navíc, podle druhé - se v deníku uvádí, že důstojník na vlastní oči viděl zuhelnatělé zbytky jantaru - jenže jantar nezuhelnatí. Při teplotách od 370°C výš se vznítí a hoří jasným plamenem. Podle první verze byla komnata, vlastně její výzdoba zakopána nedaleko bývalého královského paláce pod jednou fontánou - jenže nenašla se tam.

Nějaký africký vzduch zařídil po celém území Česka i Slovenska nebývalé teploty. 90 % dlouhodobě měřících stanic hlásí rekord. Přesto se ráno na výpravu těším a věřím že i ostatní přítomní. Fili, Jaryn, Mates, Vítek, Infin, Júňo a Sysel. Jedno auto řídí Jaryn, druhé já. Od klubovny odjíždíme v 6:00. Mírné, klasické zdržení v Čadci a pak 50 metrů od cíle. V nejužším místě opravují cestu a zrovna, když přijíždíme, náklaďák zablokuje cestu úplně a asi 15 minut nakládají a skládají matroš. Jaryn vystoupil z auta a vynadal mi, že prej kdybych trochu šlápl na plyn…  Asi neví, jaké jsou pokuty u našich bratrů za rychlost. Ještě nás trochu zdrží přeparkování jednoho auta do Vrátné, pod lanovku.
Vlastně jsem ještě nenapsal, kde začínáme. Je to v Tiesňavách. Nezdá se mi velké vedro, asi 20°C. Jen je tak nějak dusno. Po prvních metrech stoupání jsme všichni komplet propocení. Tohle jsem ještě nezažil. Vítek a Mates hlásí, že se jim potí i brýle.

Asi by bylo správné, kdybych se tady – hnedle zpočátku mého povídání o tomto podařeném podniku zmínil, jaké nesnáze jsme měli se 101., respektive, 67. oddílovým RODEEM! A to dříve, než vypuklo!
Termín, lokalita a další doprovodné nezbytnosti, jako kosení louky, vyčistění lesa, kontrola studny, přesuny v družinách před táborem, vybrání studánky za Moravským polem, táborová ODH (oddílová dlouhodobá hra), oprava elektrického a vodovodního rozvodu po TVRZI, to byla jen taková naprostá selanka. (Nemluvě ani o připravované „tajné táborové atrakci“ – a nebude to ani kolotoč, ani již „profláknutá“ lanovka. A ta, no, nevím jestli bude uvedena v provoz, když už jste se všichni namlsali!

Ale mám podezření, že část oddílu už tuší, co se chystá. Snad se Antek prokecl, snad Patka (oddílový tesař), něco naznačil. Toto vše bylo rozebráno na „Operaci TATÝNEK“! Ale o tom jsem už psal! Tady, kdesi dole! Někde níže. Jen se podívej!

Původně jsem chtěl, aby zde byla nějaká pěkná omáčka o historii. 101. rodeo, to je vlastně víc než 50. let a to už by se dalo zavzpomínat. Jen těch míst, kde všude se tábořilo a boje se odehrávaly. Kdybychom spočítali a vyjmenovali všechny hochy, kteří se soupeření zúčastnili, to by bylo číslo.
Nejvíce by se mi líbilo, kdyby zavzpomínali hoši z různých oddílových generací. Třeba Kim, Fous, Tom, Lečo, Patka, Šamot, Kamo, Maroš, Ursus, Rybařík, Fili, Maroš ml., Jaryn, Vitas, Doktor, Bobr, Tříska, Saly, Mates, Sobík. Já ty lidi nedokáži ani chronologicky seřadit.
Oddílová RODEA pro mne samotného byly a stále jsou výjimečné podniky. Nejlépe vícedenní, pod stany. Stačí třeba zavzpomínat na poslední, u Kama na Boudě. Po hodně dlouhé době opět na Slovensku. Předposlední Slovenské bylo u Maroše na jeho louce, přesné místo musí určit Maroš. Kančí studánku už bych asi nenašel. Táboření pod Starým hradem, Sluneční skály (tam nevím, jestli některé RODEA byla). Slovenská RODEA byla vždy nádherná. Naopak si nejsem jistý, jestli nějaká RODEA byla na našem území v jiném pohoří než Beskydy.

V noci jsem se probudil před třetí hodinou, a už jsem nezabral. Jen jsem se převaloval a přemýšlel kam vyrazíme na květnové cyklobraní, když jsme to „prvomájové“ prošvihli. Buď tradičně do Louckého lesa, Albrechtic a k hradu Darkov (rozuměj – důl Darkov) nebo na pevnostní srub MO-S 5 „Na trati“ – když je dnes ten „Den vítězství“. Hvězdy na nebi svítily, když jsem stál bosky na balkoně. A co kdybychom udělali jen takové kolo okolo Karviné? To je ono. Vrátil jsem se do postele, ale už jsem nezabral. Venku se pomalu rozednívá, první ptáci se probouzejí.

Ráno jsem měl tolik času, že jsem si taktak stačil vyměnit zadní plášť, který jsem prorazil před měsícem (funglovku) – a už začal „kopat“, protože z trhlin se tlačila ven duše. Sbalil nářadí – ještě přemýšlím zda mám vzít klíč č. 15, ale mávl jsem rukou, což se nám později, jak bude patrno z dalšího textu, vymstí. A hurá na sraz. Do lesoparku v Ráji, k našemu kameni.

Od soboty, kdy jsme se na výpravě celý den pohybovali v téměř neustálém mrholení, jsem jako na trní. Odvolat kola, neodvolat. V pondělí prší celý den, v úterý se situace „o fous“ zlepšila a norové nás zpravují o tom, že ve středu na prvního máje by mohlo pršet až k večeru… Zkusíme to!

O třičtvrtě na šest (zapomněl jsem si vypnout budík, který netuší, že je svátek) je venku obloha téměř vymetená, ale teploměr ukazuje celých šest stupňů!! Postupně, s vycházejícím sluncem, teplota stoupá, až k deváté hodině, na kterou byl stanoven sraz, dosahuje snesitelných jedenáct stupňů. Ovšem fouká, a to dost. Z oddílu jsou na parkovišti u neředínského hřbitova k výpravě připraveni Čedar, Gorka, Kroky, Maty, Simon a Tobi. Jedou s námi také Gorka senior a táta Simon (Petr). V nestřeženém okamžiku se vydává Gorka senior po hlavní silnici k Topolanům, aby získal náskok. Ale my tam přece nejedeme!! To si teda pěkně „naběh“.

Počasí nám přeje. Je chladno, je zamračeno, citelně chladno, jen pár stupňů nad nulou. Dokonce se z nebe k zemi občas snáší sněhové vločky, ale ještě dříve než dopadnou na zem, mění se ve vodu. Každá jarní výprava by byla provoněna dramatickým scénářem – ­přežít. Pravda, zní to trochu nadneseně, ale nechceš se v kraťasech plazit urousanou trávou, kdy ti od úst stoupá pára a prsty na rukou mrznou. Proto jdeme do tělocvičny.

Jedná se o poslední tělocvičnu Zimní 13. Je sice už jaro, ale co ty sněhové vločky? Dnes musíme odehrát „opičí dráhu“. Specifický závod turnajů. To se vytáhne z nářaďoven všechno možné i nemožné nářadí. (Mnohé je už dávno vyřazeno – demontováno, třeba bradla, gymnastický stůl, velké žebříky, kde jsi se ruko mohl na nejvyšším stupínku dotknout stropu tělocvičny a se zavázanýma očima skočit do žíněnek. Protože jedna šprušle, jeden stupínek žebříku, jeden bod.

„Pracovně-plánovací, pohodové setkání Modrých racků na Tvrzi“. Tak zněl původní uvozovací nadpis Antkem organizované výpravy Modrých racků na Věžnickou TVRZ. Ale nebyl bych to já, aby jsem ty dva a půl dne „trojkařské pohody“ neoznačil jinak, tak trochu dramatickým – dle mého názoru však plně – i s přidanými snímky, vystihujícím názvem – „Operace tatýnek“ (původně „tatínek“). Hned vysvětlím!

Před několika lety, kdy jsme přestali tábořit na obvyklém místě u Věžnické TVRZE, jsem psal v jakémsi článku na těchto stránkách, že na vině je „král smrků“ (i když až zase taková pravda to tehdy nebyla!*) Jaké bylo mé překvapení, když mi do pošty o několik dní později přišel dotaz – od úplně cizího člověka, kde že ten „král smrků“ stojí. A zároveň mi pisatel vysvětlil, že už roky se zajímá o jehličnaté stromy – solitérní jedince a má vlastní mapu jejich výskytu. Upozornil mě, mimo jiné, na obrovské smrky, co rostou (rostly) pod Hamerkami. 

Když se v anketě hlasovala, kam podnikneme první jarní výpravu, vítězily Mariánské louky v Hradci nad Moravicí. Na oddílovce jsou mnozí synci překvapeni, že se vůbec někde hlasovalo. Netřeba se však vztekat a hartusit. Provádíme tedy hlasování na závěrečném nástupu a nemůžeme se dobrat výsledku. Nezbývá než určit velitelským hlasem jako cílem výpravu „Soví vrch“ na Godule. Abych uchlácholil tábor proti hlasujících, slibuji opékání uzenek, zbytky sněhu pod skalními převisy a návštěvu jednoho velikého lomu, kde ještě nikdo z vás (ani veterán Tříska), nebyl.

Je chladné syrové ráno. Poslední cáry mlhy jsou už dávno roztrhány jarním sluníčkem. Je nás patnáct, takové malé příjemné překvapení, (když jsme si včera na oddílovce vyslechli kdo všechno a proč nejede). Za sebou už máme „hada“ – 21. úsek radistické olympiády odehraný ve vlaku, před sebou mýtický vrchol Godula.