Čtyři dny volna..., tento termín jsem si blokoval v práci snad už v září, s tím, že něco určitě podnikneme.

A pak se to začalo všechno hroutit. Pavučinka byla obsazená a další místa nikdo nezjišťoval ani neobjednával. Poslední možností byla Tvrz. To, jak mi to začala nechtěně komplikovat žena, ani nebudu popisovat. Raději jsem nic nehlásil dopředu. První zmínka byla vydána tuším v diskusi u doplňků. Tam ale nikdo nepotvrdil zájem. Napsali jen ti, co nemohou. No co, v nejhorším to na oddílovce odpískám. Na oddílovce se najednou členové hlásí, že by jeli. Tak to je pěkné. Dáváme dohromady počty. Někteří si to ještě ověří doma a potvrdí. Celkový počet – devět. To je o jednoho víc, než je míst ve dvou autech. Pišta si nebyl jistý, stanovil jsem ho jako náhradníka. Podle situace, když někdo vypadne, pojede on. Jenže všichni potvrdili účast a on se neozval, tudíž jsem to neřešil. Jediný, kdo měl ještě zájem byl Sobík. Dokonce si chtěl přesunout plánovanou operaci. Ale to by asi doma a v nemocnici neprošlo.
Hlavní informace se v kalendáriu objevily v pátek po oddílovce. Odjezd je naplánován na neděli 28.10. v 15:00.

Jen čistě dokumentačně (možná, že zatím...)

Říkal Kamo, že mám napsat něco do kroniky. Do té jejich „osadní“ kroniky. Sedím na Boudě, no – nebudu říkat kde, mnozí se dovtípí. Fouká lehký vánek, oblažuje mě! Přede mnou je na papíru vytisknuta písnička Karla Plíhala! Ano, mnozí se již dovtípili kde to sedím. A v rukách mám „osadní kroniku“. Už ta kronika je „divokým samorostem“, protože veškeré zážitky, fotografie a vzkazy (pokud nejsou prezentovány ještě někde jinde), jsou psány do tabulek obyčejně vázané knihy, kdysi za socialismu sloužící při předávání ubytovacích zařízení ROH – Revolučně Odborového Hnutí.

Já vím, že takové řeči – ve stínu 100. oddílového RODEO, jdou tak trochu mimo mísu, ne-li svatokrádežně! A to i vůči Boudě!! Ale nemějte obavy – „Genius loci“ Boudy – toho místa, kde se jubilejní podzimní RODEO odehrálo, tím nijak nepřišlo k úhoně. Spíše naopak. V mých očích stouplo až na samý vrchol těch nejsilnějších zážitků.

Jak začít, jak to jen vše popsat, jak dostat na papír všechny myšlenky a pocity, kterých bylo tentokrát víc, než bych čekal. Mohl bych možná napsat, byl to neuvěřitelný zážitek, jedna z nejkrásnějších výprav mého života, i když tohle škatulkování nemám rád. Přeci jen jsem těch krásných zážitků měl víc a už bych je na prstech svých rukou nedokázal spočítat. Vždyť i na Velkém Rozsutci jsem byl letos podruhé a oba výstupy pro mne znamenaly hodně.

V březnu tohoto roku jsem podnikl výstup při -16°C s Tonckem. Scenérie, jaké jsem v životě neviděl. Ráno na začátku Jánošíkových dier potkáváme dva Slováky s čelovkama na hlavách. Na můj dotaz, zda se to nedá projít, odpovídají, že se vrací z Rozsutce. Šli se podívat na východ slunce. A tady vznikla ona myšlenka, touha, jednou to také zkusit. Jen najít ten správný termín a pár ochotných lidí, kteří by šli se mnou. 

Kdybych vám měl napsat, jak jsme ráno se Sirem pelášili na nádraží, a s deštníkem v ruce (složeným), protože žádný autobus na náš vlak nám z domu nejel – a před tím veselo mžilo, nechtějte slyšet mé lamentace! Ale tak nějak, podvědomě, jsme cítili, (já, i Sir), že bude líp! A, světe div se, ono bylo!! Tak to je naprostá paráda. A tak to má být!! Akorát jsem měl pocit, že všechny síly, co jsem měl na dnešní výpravu nasbírány, jsem už vyčerpal!! Uff!!

Na karvinském nádraží probíhají stále těžké „stavební manévry“. Valíme si to venkovním východem zpět na první nástupiště a přes koleje, pod dozorem muže v zelené reflexní vestě, až na třetí, již zmodernizovaný, perón. Naše „Hanička“ tu už stojí. A čeká, až se nalodíme, a spolu s námi i několik desítek houbařů – opozdilců. Obloha je temně ocelová, voda může spadnout každou chvíli. Ale nám, co se chtějí dnešní výpravy zúčastnit, a to z jakýchkoliv příčin, to nevadí. A tak to má být! Anebo tak!!

„...Když mě někdy v noci tlačí noční můra, slýchávám Ben Gunnův bláznivých smích a křik. A žvatlání Silverova papouška „kpt. Flinta“. Praskání nadouvaných plachet Hispanioly a brnčení jejích stožárových lan. A příboj, burácející kolem pobřeží Ostrova pokladů, který vypadá, jakoby se právě vynořil ze dna oceánů. Leží na něm stín mrtvého piráta, co s obličejem modrým od rumu huláká rouhavé odrhovačky a bohapusté kletby.
U břehu ostrova hnijí vraky potopených lodí a zarůstají kvetoucím býlím. Bahenní zápach močálů, vzlet poplašených ptáků, vůně pryskyřice borových lesů na náhorních plošinách pod Dalekohledem, zarůstající lidská kostra v trávě, a ranní mlžné opary vzdálených skalisek. Ocel a krev, ocel a smrt. Příslušníci „Rytířů štěstěny“ neznají slitování!
Tam se ukrývalo pohádkové bohatství, za které mnoho lidí zaplatilo svými životy. A které jsme se jednoho dne vypravili hledat i my...“ *

Tak to máme za sebou! Úvodní fotografie je pouze ilustrační, bubnové sekačky byly jen dvě... Rád bych touto cestou poděkoval všem, kteří přijeli a přiložili ruku ke společnému dílu!

A na co by se nemělo zapomenout? Rozhodně:

Den podmračený – takový, u kterého nevíš, co máš od něj očekávat. Z dusného povětří nádražní haly nás valí necelá poloviny oddílu na první perón. Práce na karvinském úseku „Optimalizace železničního koridoru“ stále pokračují. Sledujeme cvrkot. Náš vlak je ohlášen na druhé nástupiště. A už je tu, páskujeme se do vrchního patra. Antek zjišťuje velmi nepříjemnou věc. Do batohu se mu vylila káva z jakési té moderní bandasky s komplikovaným uzávěrem, či kýho výra, a zasáhla i fotoaparát. Ten je naprosto zneschopněn, ne-li přímo vyřazen z činnosti. To je nemilé. To je velmi nemilé!
Vedle nás se usalašil Sobík. Mám podezření, že je nemocný, protože postrádám „základní vitální funkce“ jako jsou řev, hýkot, hlasitý smích, dokúčaní kamarádů, rozlévání nápojů po podlaze, navazovaní volné konverzace s neznámými spolucestujícími. Jak mi ale Antek prozrazuje, Sobík se vsadil, že bude dnes hodný!! Studuje jakýsi časopis („Chvilka pro tebe“, či – karamba, já nevím co to bylo?). Ale je opravdu hodný, až mě tím děsí!

Jakou cenu má připravovat podnik, kterého se zúčastní 44,444 % členstva? Jakou vypovídající hodnotu mají výsledky posledních dvou závodů DOD – Družinového Olympijského Desetiboje, když se klání zúčastní necelá polovina oddílu? Jakou? No, žádnou! Ale říkal jsem už kdysi, že poslední měsíc tábornického roku by neměl být bodovaný, bo jeden jede na školní výlet, jiný do školy v přírodě, další s rodiči k moři (termín je cenově výhodný), a tak se na posledních podnicích sejdou synci, co nikam nejedou a nemají co robit. A tak to vypadá i dnes.

Naštěstí přifrčel Fili, oddílový „bike“ guru. Sláva, nebudu sám. Stopky budou synchronizovány a jednotlivý borci budou moci vyrazit na trať! Na trať jízdy zručnosti. V Černém lese, kde by se mnoha maminkám zvedl žaludek a fotříci by si „trail“ neodvážili projet. Ale budiž.
Platany u našeho kamene se chovají nestandardně.

Zatímco nakládám mezi kapkami deště v Olomouci kola do lyžin střešních nosičů, Antek, který již se svou osádkou dorazil na Pavučinku, hlásí „azuro“! A také ať prý vezmu sekyry a pilku. Safra, vždyť mi žádnou pilku nemáme! Tak ne, pila je nalezena....

...o dvě hodiny později vysedáme z transportního vozidla v údolí Stříbrného potoka, přímo před předloženým schodištěm Pavučinky. A z chalupy zní Infinovým hlasem otázka, jakou že si dáme palačinku! No, to je Amerika! Ve sporém osvětlení jedné žárovky (těch je tu také nedostatek) funguje v kuchyni palačinková manufaktura. Startér smaží, Séba s Infinem usmažené placky plní dle přání. A dá si i Ludva, jenž právě přijel s Evkou, kterou vyzvedával v Zábřehu na nádraží. A dá si je, poněvadž jsou z bezlepkové mouky - kilo bratru za 111,- Korun českých. Zvenčí se do chalupy dere citelný chlad.