V týdnu před výpravou obrazně řečeno rozhazuji mezi Modrými racky sítě, neboť na výpravě proběhne říjnový závod DOD – střelba ze vzduchovky a bude potřeba mít na místě zodpovědnou osobu, která by na střelbu dohlížela. Nabídli se Kay a Dym, kterým tímto děkuji!

Čtrnáct trojkařů se třemi Modrými racky se v sobotním dopoledni, vybaveni rouškami a respirátory, přepravilo soupravou Českých drah do Hrubé Vody. Ačkoliv není kdovíjak teplo, sluníčko již svítí a vypadá to, že nás čeká nádherný den...

Družinovky
Mám už dlouhodobě názor, že oddíl bez družinovek není oddíl a je odsouzen k postupnému zániku. Družina je základ oddílu a družinová činnost je nejlepší forma, jak se naučit spolupracovat v kolektivu. Pro rádce a podrádce, jak kolektiv řídit, motivovat a něco tvořit, bez zásahu dospělé osoby. V družině také poznám nejlépe své kamarády. 
Dnes je problém s tím, že „dětičky“ jsou nacpány do různých kroužků, tak, aby měli na každý den něco. Tohle za mého dětství nebylo. Většinou byl oddíl pro hochy vše, neměli další kroužky. A když říkám vše, myslím tím naprosto vše. Bylo nemyslitelné nejít do oddílu, vynechat družinovku nebo dokonce výpravu. Teď se pro mnohé oddíl stal jen dalším kroužkem, kde mohu přijít a zabavit se. Pokud se mi nechce, tak nejdu.

Aktualizovaná verze Nezavátých stop je na světě.
Lze je stáhnout

zde

Určitě nebude dnešní výprava patřit k těm, co vám utkvějí na dlouho v paměti. Přesto jsem rád, že jsme po zrušení podzimního rodea alespoň někam vyjeli. Za mě, lépe než sedět doma.
Předpověď počasí nebyla zrovna optimistická. Mělo pršet skoro celý den, mraky byly takové naducané, černošedé, věštící déšť, ale ani na nás nekáplo.
Šestice členů se omlouvá pro nemoc. Něco, ne corona, zase řádí mezi lidmi. Sám se nějak necítím od pátku. Kubka a Honzík jeli na dny NATO, Cecil stále shání nějaké oblečení. A tak jede aktivních členů jen sedm. K tomu Infin, Toncek, Jaryn a já. Jo a taky pes Rufus.

Cíl výpravy není jen samotná Štramberská Trúba. Jen se asi v názvu nejlépe vyjímá. Postupně na fotografiích a v zápise uvidíte, co se na tak malé lokalitě dá navštívit. A to jsme zdaleka neviděli a nenavštívili vše.

Nádraží Karviná. Můj tip, že nás bude devět vyšel přesně. Plus Mona a já – jedenáct. Tedy spíš jsem po oddílovce nedoufal v takový počet. Rozmáhá se nám zde takový nešvar. Děti pořád u někoho slaví narozeniny a místo výpravy raději volí tyto dětské radovánky s klaunem, dárky a obžerstvím. Na oddílovce zahlásí oslavy narozenin několik jedinců.
Počasí – lepší být snad ani nemůže.
 

Na nádraží Olomouc město, tedy u klubovny, se nás sešlo poměrně dost. Vlastně kromě Kayaka a Nikiho všichni. Štěpánovi se udělalo nějak ouzko, popotahuje a nechce s námi jet, respektive se nechce rozloučit s rodiči. Nakonec jsme se dohodli, že to zkusí a v případě potřeby zavoláme jeho tatínkovi a ten by si ho někde vyzvedl. A dobře jsme udělali, protože Štěpa byl po celou výpravu naprosto v pohodě!

Nastupujeme tedy do Regionovy, dokonce si i většina kluků sedá. Panu průvodčímu zabralo dvě zastávky, než z jeho příručního strojku “vylezl” patřičný cestovní doklad. Skoro to vypadalo jako by hrál nějakou digitální hru. Ale byl vstřícný, hledal nejlevnější variantu…

Nestydím se za to, že se mi slzy do očí tlačí, když vzpomenu na chvíli, kdy do „Údolí Věčného mládí“ – na Věžnickou TVRZ, dorazili naší dva oslavenci – Sašenka a Grifin. Čekala na ně spousta chlapců, chlapů a dědků. Nejmladší snad šestnáctiletý, nejstarší si odškrtnul jednasedmdesátý křížek. Několik desítek – co desítek? – více než šedesátka gratulantů (a méně než málo hostů a dětiček), se těší na příjezd dvou neobyčejných lidí. Manželů, co věnovali značnou část svého života nám, úplně cizím chlapcům – a těch „úplně cizích chlapců“ je více než půldruhá tisícovka.

Nejsou zde všichni! Někteří nemohou – z jakékoliv příčiny – zdravotní neduhy, pracovní zaneprázdnění, velmi důležité rodinné podniky. Jiní nevědí – nikým nebyli zpraveni, malá část z principu (co si budeme namlouvat), nechce vědět. A zbývá poslední „družina“ – její členové už nejsou mezi námi! Ti zasednou k slavnostně zapálenému táborovému ohni tam někde „nahoře“. A snad zazní i „Jižní kříž“.

Vždycky mě fascinovala planeta Mars, a stále se tak děje. Schiaparelliho kanály – snad Valles Marineris, polární čepičky kysličníku uhličitého, Terra Cimmeria, Syrtis Major, Rima Tenuis z Běhounkova románu, nejvyšší hora Sluneční soustavy – Olympus Mons (21 287 m/n. m). Jeho dva měsíce Phobos a Deimos - Strach a Hrůza. Nikdy jsem nechtěl letět na Merkur, ani na Venuši. Je tam moc velké horko. Lunu (rozuměj Měsíc), jsem si odpustil, tam bude velký nával. Ale Mars – to je jiná pečínka. ostatně nejvíce sond ze Země vyletělo právě k Marsu. (Nebo se mýlím?)

Jupiter je plynný veleobr, snad Io, Europa, Callisto nebo Ganyméd – jeho čtyři největší měsíce, co jsme letos nespatřili, (ačkoliv hvězdářský dalekohled byl připraven). Následující Saturn se svými měsíci a Uran a Neptun jsou už moc daleko. A pro mou generaci ještě Pluto se svými měsíci Charón, Nix, Hydra, Kerberos a Styx – tak to už je ale opravdu moc daleko.

Tuto hru vymyslel Howard Garns v roce 1979 a publikoval ji v pod názvem „Number Place“. Své velké obliby se dočkala v Japonsku. O dva roky později dostala hra jméno "SUDOKU", je to zkratka ze "súdži wa dokusin ni karigu", což znamená japonsky něco jako číslo v políčku nebo číslice samostatně stojící.