Při přepisování data zjišťuji, že na den a měsíc přesně se po V. tělocvičně koná VI. tělocvična Zimní 13 – ta poslední. A to je dobře, protože ještě kraluje kalendářní zima. A nebylo by žádoucí, v čase kdy se dá v kraťasech slaňovat železný most na Mariánských loukách, či na bicyklech brázdit říční nivu řeky Olše, plantážit do tělocvičny, mezi čtyřmi zdmi být zavřený.
Ráno je syrové, v ulicích se válí vlezlá mlha a z pusy vypouštíš páru. Je to na rukavice a kulicha. Tlačíme se ve vestibulu školy. Rysové mají mezi sebou chlapíka, který je mi povědomý. Ale nevím kdo to je. Až při bloumání pod korunami lip, kde pozoruji havrana zápasícího se skývou chleba, se mi rozsvěcuje. Alofok od Vyder!! Když doráží Antek, bereme materiál ze zavazadlového prostoru „astry“ – a, protože zrovna dorazil školník František, valíme si to ke vstupu do tělocvičného traktu. Zaplať pánbůh, že dorazil Racek Fili a promptně rozhazuje poslední zaváté stopy po tělocvičně. Královská hra Zimní 13. Upomínka na největší polární tragédii.