Dlouho jsem váhal, jakou titulní fotografii, jaký uvozovací snímek mám zde vyvěsit. „Fotéčku“, co by plně vystihla a názorně popsala vše to, co se dělo na předposledním podniku 50. tábornického roku činnosti. Dvorní fotografové se tohoto oddílového podniku nezúčastnili (vyjma Kulajdy, který nefotil!), tak jsem byl odkázan na svůj „poděděný zapalovač“ – rozuměj – přístroj, který si na fotoaparát jenom hraje. Původně jsem zde „plesknul“ snímek o němž si myslím, že plně zobrazuje vše, co se na „Generálce“ dělo.
Potměšilé počasí, odhodlanost, semknutost, kroky do neznáma, boj o cukr, můry na promítacím plátně, běh mezi letitými stromy a šlahouny lián v prostoru odsvěceného hřbitova a vstřícnost evangelického pastora Mgr. Szkandery. A naprostou pohodovost bývalého rádce Lišáků – Krabata, kterému jsme systematicky „demolovali“ zahradu a její zařízení, a on neřekl ani „popel“. Později, s odstupem několika týdnu, jsem názor ale změnil. Především za to může tábor.

Doufám, že nikoho nerozhodí nadpis! Ne, nejedná se o pohoří v jihozápadním Německu. Je to jenom „transkripce“ našeho Černého lesa, táhnoucího se od Ráje až po Mizerov. Někdy používáme i – Black forest, nebo spojeně – Blackwood. Možná bychom mohli použit i francouzsky – Forêt-Noire, nebo rusky – Черный лес, (ale je zajímavé, že po překladu „Černý les“ do ruštiny mi vypadlo toto: Шварцвальд). Tak doufám, že to nikoho nerozhodí.
Ale mne rozhodila účast na dnešním podniku. A to mne Antek varoval (vedl včerejší oddílovku). Je čas školních výletů a škol v přírodě, a já ještě nevím čeho – rodinných dovolených? Však si určitě všichni vybavíte, že už roky hlásám, že oddílový žebříček by měl končit 31. květnem. Naštěstí se valná část omluvila dopředu, tak víme s kým nemáme počítat. A tak tu sedíme, na srazovišti u „SPORTBARU“, a čekáme. Víme tedy, kdo nepřijde, ale nevíme kdo může dorazit. Kde jsou ti, co se neomluvili? Nepsaný oddílový zákon: Dej o sobě zprávu! Tohle vám nikdy neodpustím!!

Tak nevím, zda-li se ještě vrátím k plnohodnotnému zápisu z tohoto oddílového podniku, nicméně předkládám alespoň tabulku k samostudiu. A snad se někomu při pohledu na ní vybaví:

Jak nás bylo žalostně málo. Jak si Xury na nádraží sednul na zrovna pijícího Twista a ten se poté musel vrátit do klubovny převléct. Jak jsme na Svatém Kopečku čekali v podloubí u piana

Chtěl jsem, a teď si musím přeměnit brýle, abych viděl na to, co hodlám napsat – použít nějaký snímek, který by adresně dokumentoval naší účast na „monstrózní akci“ pořádané k výročí květnové mobilisace v roce 1938. Jenomže se to letos neslo podle jiného scénáře, ale o tom dále. Říkali mi mnozí, nepiš tu omáčku, dnes to nikdo nečte, protože v dnešní uspěchané době nemá na to nikdo čas. Jiní mě přesvědčovali, piš to omáčku, vždy nás to vrátí do „kouzelných let“ našeho mládí. A já to píši s tou „omáčkou“, protože to tak cítím, že tak by to mělo být!
Když mi Skyppy v Ostravici předával pozvánku na „Dětmarovičky“ – promiňte mi ten zkomolený název, to Koumes se ptal při cestě z jarního RODEA, zda pojedeme na „Dětmarovičky“. A já jsem vytušil, že to jsou „Darkovičky“. Přesně tak, jak to bylo uvedeno v té pozvánce. No, pojedeme, protože bychom se zprotivili „zasvěceným“, že Mona potřebuje ke štěstí parní lokomotivu a bunkr. A skály, a horské kolo, a já ještě nevím co, snad zapékané brambory...?

Tak se nám trochu pokazilo počasí. Tři zmrzlí přišli a za nimi kráčela studená fronta, a od úterý pršelo a pršelo. Takový chladný májový deštík se snášel, a byl tak vytrvalý, že na Olši vyhlásili třetí stupeň povodňové aktivity!! Mnozí, vesměs neostřílení táborníci, malomyslněli a v diskusích vyzvídali, zda-li se vypravíme do mokrých a zamlžených hor, či doma zůstaneme pěkně v teple sedět. Ale my, co už jsme něco zažili, co už něco pamatujeme, jsme cítili ve vzduchu dobrodružství, měli potřebu vyzkoušet protivenství nemůžu a musím, a touhu všechno to zažít a do srdce vtisknout – další tradiční souboje, úpolové hry, prověření znalostí a všeliké měření sil mezi družinami, dvakrát do roka pořádané, podniknout.
91. oddílové RODEO se blížilo, vše bylo připraveno, vše bylo zařízeno, všichni byli vyrozuměni. A přeci jsme se obávali s kolika Trojkaři si ruku v nádražní hale v pátek po poledni podáme. A byli jsme překvapeni. Příjemně překvapeni.

Několik posledních let, kdy oddíl není už nucen šlapat v průvodu a slavit Svátek práce, kdy třídní učitelé už nezapisují neúčast v prvomájové veselici pracujícího lidu, pořádáme v oddíle tento podnik, o němž by se dalo napsat, že se stává tradicí. Za posledních 14 let jsem deset podobných podniku napočítal.
Je to jako když vodáci klíčem otevírají svoji řeku, tak mi sedláme své velocipédy, po čase sněhů a plískanic oprášené a seznáváme, co jsme za tu dlouhou zimu ze svého cyklistického umění zapomněli. A neputuje se nikam daleko, jen tak okolo kolo Karviné, tam, kam Bučivoj granátem dohodí.
A kolem Olše a v parcích města kvetou šácholány, a trnky se obalují v bílý sametový květ, tak nádherně voní. A ze třešní sakur, (jsou osázeny na nejdelší karvinské ulici), prší růžový déšť okvětních lístků.

Rychle, rychle něco napsat, a nějaký ten snímek, je úplně lhostejno jaký to bude – rozmazaný, nevypovýdající, nevýrazný, nebarevný; no zkrátka (ten, ke kterému jsem se dostal nejschůdnější cestou!) – umístnit ho do zápisu z posledního oddílového podniku. Ale postupně získávám další snímky, a ty už nejsou rozmazané, ani nevypovídající, a už vůbec ne nevýrazné a nebarevné.

Teď jsme se vrátili. Já a Lála. Na sobě mám modré triko, a na srdci má to triko oddílový znak; a já cítím z toho trika, ehm – vůní dýmu a ohně, vůni táborového ohně. A ještě pach potu, to z toho putování, jak jsme kráčeli na Ivančenu; a v kletru nesli žulovou desku s předsevzetím umístnit ji na místo, kde člověk s pokorou se sklání k nejvyšší oběti těch, co nám jsou vzorem.
Zmastím nadpis – to jako nějaký název, (neděste se, později ho vyměním za odpovídající, pokud se vám, pokud se nebude mně, líbit); a datum! Ten je důležitý, a potom značku oddílu, a...

Já jsem věděl, že to je jediná příležitost dostat se na Hrnčín k mohyle TROJKY, položit balvan na kamennou hromadu, provést úkon, který započali naši předchůdci, naši veteráni. A vzpomenout všechny  ty kamarády, co už s námi nikdy na mohylu pokládat kámen nepůjdou, protože už tu nejsou, protože odešli na svoji poslední výpravu, ze které není návratu.
A když se Rybařík dokonce nabídl, že vyrobí desku k výročí oddílu – tak jak jsme vždy o ní básnili a snili, a tu tam společně umístníme a odhalíme, byla Velikonoční neděle tím posledním datem, kdy se tak mohlo stát. Protože ve škole jsou už od čtvrtku vyhlášeny Velikonoční prázdniny a tudíž veškeré podniky jsou organizovány toliko pro dobrovolníky, nepočítám s nijak velkou účastí činných Trojkařů. Pár chlapců se omluvilo, jíní jeli patrně s rodiči pryč z města a pár výtečníků, přestože se tento podnik přemílal už nějaký ten pátek jak v doplňcích, tak v diskusi, o něm nemělo ani páru.
 

21. dubna oslaví Antek kulaté jubileum. U muže není neslušné uvést, že to budou 50. narozeniny. (O sedm dnů je Antek starší než náš oddíl!) Já bych rád našemu „horskému vůdci“, který nás vede po cestách nepoznaných, do zemí blízkých i vzdálených, ten co nám otevírá prostor za krajinou – ano, za krajinou – neboť „krajina“ – je prostor toho, co známe, a nemusí to být řeka, les, hrad, či horské štíty. Je to herní svět deskových her a hlavolamů, vonící pára valící se z táborových hrnců, okamžiky zachycené na fotografických snímcích, organizace sportovních klání a setkání – a to nejenom veteránů TROJKY, pečlivost při opatrování oddílového materiálu, bezchybné fungování černobílého světa čísel a písmen (oddílové účetnictví), preciznost při obstarávání, či výrobě věciček pro oddíl a systematičnost při katalogizaci čehokoli a kohokoliv.

Já bych mu rád popřál, ale co mu mám přát? Hodně štěstí, zdraví a spokojenosti v rodinném i pracovním životě? To mu dozajista budou přát jeho spolupracovníci, blízcí, jeho nejbližší. To vše mu přeji samozřejmě i já. A taky „běh, česnek, střídmost, čistou mysl a víru ve vlastní zdraví“, jak řekl jeden pastýř z náhorních planin etiopských.

„Hele, mohl by jsi napsat povídání o oddíle, ty to umíš! A my to potom necháme vytisknout na ten pamětní list!“ Tak toto mi starší hoši navrhují, takto žadoní. Ale já nemám vůbec potuchy, co bych jako měl napsat. Neumím si představit okamžik, kdy veterán oddílu ráno vstane a zamíří ke stěně, kde visí zapaspartovaný pamětní list. Přečte si povídání o oddíle, a den bude krásnější. Ale pěkné by to bylo.  
Někdy si připadám, jako ten starý havran. Společně jsme s Antkem v oddíle už 38 let. Antek o nějaký ten pátek navíc. A už něco pamatujeme. Já, údajně (alespoň se to tak mezi Modrými racky traduje), o něco více – nevýhoda sloní paměti.