Tentokrát si odpustíme to otravné licitování o tom, kdo pojede a kdo ne, kdo může a komu to nevychází. Zkrátka, po čtvrté odpolední si to v pátek valíme jedním devítimístným automobilem po dálnici, nynčko pod Oderskými vrchy, do Olomouce k prvnímu cíli – chrámu lidských požitků – ke Globusu. Slunce se dere z pod okraje zubatých mraků, vrchy jsou osázeny nosiči měděného listí a Antek praví, že Kassa je ještě na oddílovce.

U Globusu přivazuji Sira k nějakému javoru, je již tma, a hrneme se mezi regály, protože nikdo z nás nic k snědku nemá. Jsme tu: Antek, Maco, Meďák – řidič, a já. A venku hlídá dodávku Sir. Ale moc se mu to nelíbí a dává to hlasitě najevo. Nakupujeme a košíky ládujeme, až v jednom okamžiku mne kdosi cizí osloví: „Ahoj Mona“. Dívám se, a on je to Dym s manželkou. (Dym je fotřík Nadíka a chodil do Trojky v Olomouci). A slibuje, že se za námi v sobotu staví.

Na smluveném místě vpravo u schodů se scházím s Minkem, Gorkou a Twistem. Pár minut na to dochází i zbytek osazenstva, takže je nás osm + Kassa. Hned mi po krku skáče Maty s velmi důležitou zprávou, prý že pojedeme vlakem do Grygova sami.  A ano, měl ten chlapec pravdu, … Kassa mi vysvětluje cestu jak se dostat do Strejčkova lomu a kde se poté sejdeme. Info o cestě a jízdenku jsem dostal tak jdeme na nástupiště č. 1 a sedáme do již přichystané vlakové soupravy. Vyrážíme směrem na Přerov na dlouhou, jednozastávkovou, cestu.

Na poslední oddílovce se řeklo, že následující schůzka nebude, protože ji nemá kdo vést, když Antek a Mona jedou na pracovní výpravu na Věžnickou TVRZ. Jenomže, oddílový duch Pipifárek popichoval, škrábal, kousal a za vlasy, a dokonce i za vousy, tahal – jakože tohletotentotoneto! Tak jsme při výpravě na Slavíč vydumali, že jediný, kdo by oddílovku odřídil, by mohla být Lála. Lála souhlasila. A když se Fili nabídl, že se po práci dostaví v pátek do klubovny co nejdříve, a Lále pomůže, bylo vyhráno. Paráda! Tak jsme se na II. perónu na té příští oddílovce usnesli. Jenomže – nesnáze nechodí po Beskydách, ale po našem oddíle. Lále přibyly nějaké hodiny ve škole a domů se vrátí až v pátek v noci. Doplňky napsané, co teď?
V práci jsem si vzal dovolenou, oddílovku jsem přesunul z pátku na čtvrtek, o všem jsem všem zprávu v nových doplňcích podal, program připravil, a zmoklý jsem ve čtvrtek v klubovn čekal. Sedím tu a přemýšlím. Udělal jsem dobře? Kolik Trojkařů dorazí?

Ráno mi před nádražím Kamo tvrdil, že dnes bude „nejkrásnější den v republice“. Nevím jak to myslel, ale kdyby se to podařilo, bylo by to pěkné, protože celý týden bylo chladno, mlhy, pršelo a na horách se už objevil první sníh. Ráno mi před nádražím Antek položil otázku: „Tak kolik pak nás dnes bude?“ (Včera na oddílovce se Véna podřekl, že nepojede, protože se mu nechce tak brzy vstávat!) Výmluvné pohledy šarží na závěrečném nástupu (ty rysí tu ani nebyly), hovořily za vše. Necháme se překvapit.

Nakonec se nás sešlo čtrnáct a pes. Fili dobíhá na poslední chvíli. Na peróně provádíme přesun v družinách. Do čela Rysů je postaven Švejk a k němu Shrek a Séba. Lišáky dnes zastupuje Tříska, Jack, Infin, Sysel, Júňo, Sobík a Vydry jsou v počtu dva muži – Vítek a Startér. Antek rozdává žetony a vysvětluje pravidla závodů na body. Ale už je tu přijíždějící souprava vlaku. Naloďujeme se do „slona“. Vlak se rozjíždí, za okny ubíhá krajina osvětlena vycházejícím sluncem. Rodí se nádherný den.

V roce 935 připadalo 28. září na pondělí. V ten den, brzy ráno, nechal Boleslav zavraždit, před vraty uzamčeného kostela, svého staršího bratra Václava. V roce 2016 připadá 28. září na středu. A ta je volným dnem, neboť slavíme Státní svátek. Tak jsme, jak už bylo dříve v oddíle – a na poslední výpravě, sděleno, vyrazili na bicyklech do okolí města. Cíl byl daný jasně: prozkoumáme objekty lehkého opevnění v Chotěbuzu, zda hoši z Klubu vojenské historie ve dnech výročí „Mnichovského diktátu“, jemuž Den české státnosti předchází, nepřipravují nějakou připomínku.  

A mohu s jasnou myslí prohlásit, neb žádné známky nějaké činnosti nebyly objeveny, nepřipravují!
Jo, a taky jsme se „srazili“ až v 10.00 hodin, protože někteří Trojkaři mají problém se vstáváním v brzkých ranních hodinách. Pak jsme frčeli po cyklostezce do Louk, kolečko kolem kostela a dál k Rybímu domu. A až na druhé křižovatce, u božích muk, jsme odbočili do strání.

Říkal Mona, ať napíšu zápis z výpravy, bo on by to moc rozmazával. A potom by to nikdo nečetl, bo by to bylo moc dlouhé. Tak to zkusím. A budu se snažit, aby to nebylo moc dlouhé. Tak! Za prvé: na Ivančenu se vůbec nešlo, bo bychom to nedali – to říkal Mona. A že ho bolí nohy a nemůže dýchat. A ještě ke všemu hodinky měl pouze Shrek a ten chodil furt vzadu, takže jsme nevěděli, kolik je hodin. Ale Shrek potom chodil aji vpředu. A to jsme už věděli kolik je hodin. Ale pěkně po pořádku.
Rychlíkem jedeme do Svinova a stihli jsme to tak tak! Bo ta paní u pokladny na nádraží se chtěla s Monou stále bavit a nakonec mu prodala jízdenky skoro o polovinu levněji, bo kdybychom jeli jindy, tak to už by nešlo. Nebo tak nějak to bylo. Jo, a taky jsme jeli od prvního toho, jak odjíždí vlak. Pěkně to jede, jsme v kupéčkách a někdo, už si nevzpomínám, se chce stále zamykat. Jenom Jack ne, bo stojí na chodbičce s Monou a dívají se do kraje. A potom ve Svinovš přesedáme do vlaku na Frýdlant.

„Naprosto pohodový podnik, naprosto „libové“ cyklobraní, naprosto vstřícné počasí, dokonalá idyla“ – tak takhle začíná zápis z cyklobraní, avšak z minulého tábornického roku. Pravda, letos slovo „libové“ bych tak trochu pozměnil na slovo „prorostlejší“, obzvláště pasážemi z lužních partií „Nivy Olše“, hlíny na Velkých lánech a kostrbatou stezku před samotou Bezdínek, ale jinak všechno souhlasí.
Zlatým hřebem cyklobraní bylo koupání na navigaci Olše za dětmarovickou elektrárnou. Moc se mi do toho nechtělo, ale jednou se napsaly do výstroje plavky, tak je bude nutno použít. Co by si potom pomyslela ta maminka, co mi žalovala, že syn neví – kdy se jede, kam se jede – ale to, že má mít plavky, to ví naprosto přesně?!
Také jsem si uvědomil, že jsem se letos ve volné přírodě ještě nekoupal, (nepočítaje tábor). Bylo by tedy vhodné to napravit.

Článek založen zatím toliko za účelem možnosti vkládání komentářů, vzpomínek a postřehů k letošnímu táboru.

Pojednání o nedávno skončeném Táboře III. oddělení bude, věřím, následovat!

Na nějaký hlubší a poetický zápis opravdu nemám čas, ale těch pár fotografií a poděkování zveřejnit musím.
Sjíždíme se na Tvrzi postupně už v pátek. Tento den není pracovní. Slouží jen ke "stmelení" kolektivu a k plánování, co vše bychom mohli v sobotu zvládnout. Očekáváme vedro a slunečné počasí. Je to určitě lepší než déšť, ale bude to opravdu náročné.
Vitas přijíždí na motorce. Fili přivezl Odru, Švejka a Júňa. Maroš jede s Patkou a Kájou. Další osádka je Kamo, Dominik, Ursus a Mozol s dcerou Ájou. Kassa přijel s Kavkou a já mám v autě Danu, Terku, Toncka a dva psy. Z toho minimálně jeden nesnáší jízdu v autě a blinká. V pátek stavíme stany "pralinky", vynášíme věci z vozíku do Tvrze a připravujeme oheň. Opékáme párečky a další věcičky. Kamo konečně vytahuje kytaru.... Hrajeme ještě dvě hodiny po půlnoci. Poslední odchází spát Kamo a Dominik. Ráno vstávám chvíli po šesté. Spal jsem jen čtyři hodiny. To bude radost pracovat... 

Snad jediné z čeho jsem byl zklamán, byl nezájem členstva o tuto výpravu. Jinak to byla akce nadmíru povedená. Paradoxně k tomu přispěla i právě ona slabší účast. Pětice aktivních členů byla vybavena ferratovými úvazky a já měl alespoň pocit, že jsem pro bezpečnost udělal vše potřebné. Pravda, měli by mít ještě na hlavách přilby, ale na této ferratě se to dá snad prominout. Pojištění jsem zajistil pro všechny.
Celkem nás jede třináct. Spíše je to rodinný podnik. V autech zůstaly neobsazeny minimálně čtyři místa.
Nebudu se moc rozepisovat o samotné ferratě HZS. Informace k ní nalezne na stránkách hiking.sk
Pokusím se vložit víc fotografií, jen to bude chvíli trvat.