Na včerejší oddílovku dovezl Kay do klubovny nové oddílové batohy The North Face, které Bubák v závěru oddílovky rozdává přítomným Trojkařům. Ještě jednou díky, Kayi!

 Sešlo se nás celkem dvanáct, což je super a nové batohy taktéž. Už nevypadáme jak kolotočáři! Náš rychlík Peklák má hlášenu desetiminutovou „sekyru“, ale nutno dodat, že ještě před příjezdem do stanice dvě minuty ze ztráty stáhnul. Obsazujeme první kupé vedle prostoru určenému k zavěšení kol a teprve posléze zjišťujeme, že je přednostně určeno bikerům, aby měli průhledem své miláčky stále na očích. Nikdo však nic nenamítal a tak tedy zůstáváme. Družinám rozdávám postupně pět zašifrovaných zpráv, jejichž řešení se hodí do bubliny kreslených Kerlesových vtipů. V průběhu luštění pozoruji okénkem rodící se krásný den!

Doma, při snídani a ranní kávě, ještě dolaďuji technické detaily vylepšení mého draka, kterého jsem „spíchnul“ včera večer z rozměrné igelitové tašky Hervis, když mi přišla krátká textová zpráva. To mi Goblin oznamuje, že na výpravu nepojede, neboť blinká. Později (na další oddílovce) se ukázalo, že zřejmě opravdu chytnul nějaký bacil, kdy ještě v pondělí nešel do školy, a nejednalo se tak o nervozitu, zda jeho drak poletí, či nikoliv. Chybí také Sky, který je pro změnu po nemoci.

Hoši, vyzbrojeni létavci uloženými v pestrých igelitkách, a já vyzbrojen vzduchovkou, míříme na čtvrtý perón a usedáme do sedaček kupodivu ještě poměrně prázdné RegioNovy.

Tento podnik byl původně naplánován na minulý týden. To se však uskutečnila výprava Modrých racků na Frýdu. A když jsem po neděli psal doplňky, počal jsem pochybovat, že ho uskutečníme tak, jak jsem si představoval, jak jsem chlapcům nasliboval. Už v úterý se zvolna ochladilo a dny indiánského léta se počaly vzdalovat nenávratně pryč. Ve středu dokonce vytrvale pršelo. O nic lepší nebylo počasí ani ve čtvrtek. To už jsem litoval, že jsem na Frýdu jel. V pátek se počasí lehce vybralo, bylo zataženo, ale už nepadal déšť.
Nadšení Trojkařů na oddílovce mne přesvědčilo, že by byla velká škoda, kdybychom se „zabetonovali“ na naši malé střelnici ve sklepě a při tom sledovali „syrový“ film ze Slunečního tábora. Oni byli všichni skálopevně přesvědčeni, že zítra bude pěkně a dvě armády, červená a modrá, po dlouhé době opět změří své síly.

Po včerejší vydařené oddílovce jsem byl natěšen, kolik že Trojkařů pojede na první výpravu, ale byl jsem zklamán. Nakonec se před klubovnou objevili jen ostřílený Qéčko a nováčci Gorka s Oliverem. Přesouváme se na nádraží. Kromě nás se tu sešla ještě hlučící skupinka Tuláků, patřící pod dětskou organizaci Duha. Po nedlouhé chvíli již v zatáčce trati spatřujeme charakteristický  trojúhelník diodových světel přijíždějící RegioNovy, motorové jednotky řady 814. Páskujeme se dovnitř do vyhřátého vagónu a k našemu překvapení nacházíme ve vyvýšené části vozu i místo na sezení. Zádrhel s nákupem síťové jízdenky u paní štiplístkové jsem, po zkušenostech z minula, již očekával. Nakonec požadovaná jízdenka z jejího strojku „vylezla“ až po průjezdu zastávkou Olomouc-Řepčín. Vypadá to, že nás čeká hezký den!

„Promiňte pane presidente, že s vámi nesouhlasíme. Na tomto hradě vládli čeští králové samostatnému státu a určovali často dějiny Evropy.
Zde na tomto hradě se ale nikdy neustupovalo. Měli jsme se bránit. Ustoupili jsme sami. Příští generace nás odsoudí, že jsme bez boje odevzdali své kraje. V čem má národ vidět sílu a v co má věřit, když jsme mu vzali armádu, která bez výstřelu opustí pozice?
K té cizí zbabělosti připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda, že jiní nás zradili, ale my zrazujeme sami sebe.“

                            Výbor na obranu republiky             Ladislav Rašín – 30. září 1938

Antek říkal, že je sraz v 6.00 hodin u Lídlu. Když jsme tam přišli, Antek dal nástup a rozdělili jsme se do aut. Začalo pršet, tak jsme vyjeli. Jeli jsme dlouho. Asi dvě hodiny jsme jeli. Až jsme přijeli na Slovensko, tak jsme vystoupili u jednoho hotelu Diery. Oblékli jsme se. Počkali jsme na řidiče, co odjeli převézt jedno auto do vedlejšího údolí. Pak jsme vyrazili. Podél potoka, mezi veliké skály. Mona říkal, že je to vápenec. Když jsme přišli na Ostrvné, Antek řekl, že půjdeme přes Nové diery. Tak jsme šli.
Po cestě bylo několik (dvě) výhleden. Les byl mokrý, skála klouzala. Když jsme přišli na Podžiar, řekl Antek, že bude svačina. Když jsme dosvačili, vyrazili jsme dále. Mostečky přes potok, soutěsky, řetězy, žebříky, vodopády. Moc se mi to líbilo. Všude bylo ale mokro, ani sluníčko jsme neviděli.
 

Tak podařené počasí, dá-li se vůbec po prožitých vedrech, kdy údolí Věžnice sevřené svahy Hory a Sušice, ne nepodobné saharské peci, takto psát, už dlouho nepamatuji. Na mém prvním táboře „Tři deště“ v roce 1978 v Lomné opravdu pouze třikrát pršelo. Další takto sluncem obdařený tábor proběhl zde v roce 1990. Je znám pod jménem „Zlá léta“, ačkoliv oficiální název zní jinak – tábor „Pod junáckou vlajkou“. Ovšem to, co jsme zažili letos, předčilo veškerá očekávání. A to jsme na tábor odjížděli s určitými obavami, protože krásné počasí panovalo už od 1. července.

Jak já jsem záviděl oddílům, co zrovna končili první turnus. Není přeci možné, aby slunečné dny dále přetrvávaly. Bude se opakovat rok 2000, kdy na táboře „Na blatech“ z dvaceti čtyř dnů pouze dva dny svítilo slunce? Nestalo se tak! Naštěstí!! Naštěstí?

Začátkem prázdnin jsem se vrátil na místa posledního oddílového tábora „Na úvazku – 2012“, do Lužických hor, do Rynoltic. Mimochodem – jednoho z nejsilnějších táborů. A že jsem jich za ty roky už něco zažil. A projel, a prošel jsem místa, které jsme před rokem nenavštívili, na něž nám nezbyl čas, nebo jsme je pouze letmo minuli.

V úterý 2. července jsme se vydali na kolech do Německa, já a dvě švagrové. Na Tőpfer – Hrnčíře. Původně jsem si představoval (teď už vím, že naivně!), že se mnou pojede má dcera. Ale Lála vyspávala do oběda, a pak se „zavěsila“ na NET – a končila hluboko v noci, kdy se hvězdy kutálely do hradby borového lesa za pšeničnými poli u kapličky sv. Václava. Ano, tam – kde jsme před rokem, ležíce na teplém asfaltu, pozorovali „perseidy“.

Tak, nejprve jsme si vychutnali jízdu ve „slonovi“, z Bohumína se vezeme „tornádem"*. A teď sedíme v přívěšáků osmsetdesítky. Vzadu, pěkně na lavičce chodbičky, okna otevřené a čekáme. Čekáme na přípoj od Brna. Lála má nový fotoaparát a zběsile fotí. Třísku, Jacka a další ztepilé zjevy a nebo úplně cizí lidi – posunovače, pasažéry. Brňák je tu a my můžeme vyrazit. Ploužíme se lašským podhůřím, přes Příbor. Lidi vystupují a jiní nastupují. Sluníčko se chovává za mraky. I Trúba je schovaná za Bílou horou. Ne, na rozhlednu nepůjdeme.

Vysypali jsme se na kopřivnickém nádraží a mažeme si to do parku. Je nás tady jako žalostně málo. Ani ne polovina oddílu. Od Rysů pouze Dalmi, Lišáky – Třísku a Jacka posilnil Tomáš, známeho už z RODEA. V řadě Vyder stojí Sněžka, Spider, Mates a Šimon. Kde jsou všichni ti ostatní hoši?

„ ... Patříš-li mezi turistické chrty, kteří po horách chodí výlučně nebo alespoň nejraději po hlavním hřebeni, pak je Malá Fatra tvým pohořím. Když si dobře namastíš nohy a vyjdeš v létě brzy ráno z údolí Zázrivky, můžeš uhánět celý den červenou hřebenovou značkou 0802 k jihozápadu.

Hřeben bude místy úplně ostrý a strmý, třeba na Stěnách mezi Poľudňovým Grúněm a Chlebem. Cestou překonáš mnohatisímetrové převýšení a večer padneš se skleněnýma očima pod Starým hradem na břehu Váhu do spacáku a celou noc nebudeš moci usnout, v nohách ti bude škubat únavou...“   

                                                   RNDr. Miloslav Nevrlý - Náčelník, kniha „Nejkrásnější sbírka“