Bezejmenná výprava. Proč to? Nedělo se na výpravě nic zajímavého, nebylo nějaké možnosti upravit program jedním směrem, podle kterého by výprava získala název? Zimní tábor, Zimní robinsonáda, Herní doupě, Švédský bonbón, Zázvorová výprava, Opravené staré latríny...? Nevím, nikdo neporadí, nikoho nic nenapadlo.
I když po výpravě mi Meďák v telefonu navrhuje název: výprava Kde zmizela polovina chleba, nebo výprava Kam se podělo druhé máslo máslo?
K tomu se ještě ke konci zápisu určitě vyjádřím, vysvětlím.

Když přicházím pár minut před časem srazu na zastávku, vidím dvě skupinky oddílu stojící na dvou různých místech. Proč to? Ovšem to se rychle mění a navzájem se zdravíme. S Krokym a Matym nemáme jízdenky. Aplikace dopravního podniku v telefonu mi hlásí, že služba je momentálně nedostupná. Vydávám se je tedy koupit v papírové podobě. Ale co to? Trafika na zastávce je zavřená! No nic, koupím je tedy v automatu. Naneštěstí jsou oba automaty obsazeny pravděpodobně neolomoučáky, kteří evidentně tápou nejen s obsluhou, ale i s porozuměním tarifních zón. Naštěstí má peripetie s nákupem jízdenek dopadla dobře a jehličky tiskárny automatu už „valí na plné pecky“. Kupuji totiž i jízdenky na cestu zpět…

V počtu 13+1 se necháváme dopravit na konečnou do Radíkova.

10+2. Dva Rysi, tři Lišáci a pět Vyder. Navíc ještě Modrý racek Kay. To je, vzhledem k přetrvávajícím vlnám nemocnosti, celkem slušné.

Často využívaným rychlíkem „Praděd“ fičíme směrem k Bruntálu. Ve vlaku rozdávám klukům tabulku obsahující dvacet pět věcí, osob či zvířat. Úkolem je pozorně sledovat ubíhající venkovní krajinu a snažit se zahlédnout jednu z těchto položek. Jedině takto ji lze z kartičky vyškrtnout. Soutěž končí ve Valšově, poslední zastávce před naší cílovou. V Bruntále se přesunujeme několik desítek metrů na futuristicky vyhlížející autobusový terminál. Cestou busem ušetříme tři kilometry nudné cesty městem.

Výsledky lednového závodu DOD Olomoucké TROJKY - viz. tabulka... (čtěte dál).

Zase Skalka?

Ne, opravdu tohle nikdo neřekl. Snad jedině v duchu já.
Když Mona navrhnul výpravu na Skalku, měl jsem v hlavě už jiný plán. Ale to nevadí. Spíše mi problesklo hlavou, kolikrát já už na té Skalce byl. Vždyť letos, 15. ledna, jsem zde už podruhé. Můj skromný odhad je asi kolem stovky návštěv.
Poprvé si nevzpomenu, bude to už jářku padesát let. Pamatuji si starou chatu, pamatuji si rekonstrukci na začátku devadesátých let. No a pamatuji samozřejmě i katastrofální požár.
Tady nechám prostor spíše pro Monu. Já si jinak nic nepamatuji, zapomínám události, jména, obličeje, prostě všechno. Proto raději plánuji a hledím do budoucna.
Mona, to je jiná… Chodící kronika s pamětí elefanta. Pamatuje si věci, že mnohdy žasnu a myslím, že nejsem sám. A to podání psaného textu a mluveného projevu. Někdy mám pocit, že pamatuje i Masaryka na koni. Kdyby ten mačo už dávno napsal nějakou knihu.
 

Dříve než dopíši zamýšlený článek, musím vám s hořkostí v srdci oznámit, že nás dne 25. 12. 2021
ve věku 82 let opustil zakládající člen a dlouholetý vedoucí karvinských LESANŮ

……Radoslav Šelner - RED

Red je s TROJKOU spjatý skrz svého syna Radka, zv. Paš. Paš přišel do TROJKY jako velmi mladý, snad v jedenácti letech!! (Kdo ho tam asi poslal?) Radek potom doma vyprávěl, co v oddíle a na výpravách prožívá s takovým zaujetím, že v Redovi se počaly otevírat vzpomínky z jeho mládí. Neboť jako synek byl aktivním členem legendárního ostravského oddílu BVÚ Karla Líby. A tak se stalo, že v roce 1976 sloučením dvou pionýrských oddílů Tygříci a Vlaštovky vznikli karvinští Lesani. Oddíl následně vstoupil do TJ. NHKG Karviná - závod 19 a stal se naším sesterským oddílem.

Vyrazil jsem ještě za světla. Všude je bílo. Tachometr na kole ukazuje - 6°C. Mažu si to cestou za Jäklem a potom za panelárnou a přes „Stalingrad“ – rozuměj Karvinou 6 – Nové město. V kletru vezu dvacet výtisků „TTT“ a fotoaparát. Už svítí vánoční hvězdy na stožárech pouličního osvětlení na třídě „Osvobození“. Smráká se. Přejíždím křižovatku u PRIORU, obhlížím „KFC“, ještě jsem tam nikdy nebyl, ale pracuje tam „lišák“ Tříska, neviděl jsem ho skrz okenní tabule. Ale ládovala se tam nějaká rodinka, korpulentní maminka a korpulentní dětičky. Jezuskote!!

Šlapu do kopce na fryštátský rynek. Kdysi zde jezdila i tramvaj. Tma je už hmatatelnější. Mířím Pivovarskou ulicí ke kostelu „Povýšení svatého Kříže“. Nikde nikdo. Odkládám kolo do stojanů, snad mi ho v adventním čase nikdo nevezme. Sahám na železnou kliku kovaných dveří kostela, je otevřeno, všude tma. Vcházím do chrámové lodi. Na oltáři hoří svíce, vlevo od vchodu je „betlémské světlo“.

Jsou zprávy, které se nepíší lehce, a už vůbec ne v adventních dnech před Vánoci. Volal Domino Antkovi, že nám umřel Rychlík. Už tu není. Odešel na svoji, jak se v oddíle říká, poslední výpravu. Tak si tak nějak mnu oči. Za okny je kalné ráno. Slza sjíždí po tváři, když si čtu Antkův příspěvek v prosincovém TTT – 673. měsíce oddílové činnosti. Takové zprávy by neměly před Vánocemi přicházet!! A už vůbec ne o takových chlapech – Trojkařích, jako byl Rychlík!

Rychlíka jsem měl moc rád. Byl to Trojkař, jak se říká, tělem i duší. Nezapomenutelný je jako „Jech z Rosenthalu“ na táboře „Pod junáckou vlajkou“ v roce 1990! Ty přiložené fotografie patří k nejsilnějším rokům Trojky. A Rychlík byl jedním z tahounů, vždy stál pevně v řadě Rysů a za svoji družinu se rval se sveřepou zarputilostí.