Dávivý kašel mne probudil uprostřed noci, pokolikáté už? V nohách se mi choulí Sir. Tak krásně hřeje jeho huňatý kožich. Skrz okno u velitelského stolu se dovnitř TVRZE vkrádá měsíční světlo. Zřetelně rozeznávám desky dřevěného stropu kam nepřítomně zírám. Z kuchyně ke mně doléhá jemný, nepravidelný zvonivý zvuk, připomínající jemňounké údery na xylofon. Takové slabé ťukání. To zkondenzované kapky čaje padají zpět do hrnce, odloženém pod výdejním okénkem, kam ho večer z kamen přenesla kuchyňská služba.
Neslyším „petry“. Minulé noci tak tajemně hučely a kolem kamen se rozlévalo životodárné teplo. Ani hru ohně, promítající se na strop jídelny, nelze spatřit. Další záchvat dusivého kašle. Musím ven, ven ze spacáku. Jsem úplně zpocený. Pes se probral. Rukou šmátrám po polici a hledám čelovku. Soukám se do kroksek. Studený čenich Sira se mi tiskne do dlaně. Půjdeme ven? To se ví, že půjdeme ven. Displej na teploměru v knihovně ukazuje 14,3°C. Budu muset ven. Budeme muset ven.