Ve vlasech jehličí, lokty a kolena do krve sedřená od skály, a v botách písek – a v loapu zapomenuté jablko. Ale v duši čisto, všechny chmury, strasti i starosti zůstaly hluboko ve skalních roklinách. Snad jsou přilepeny borovou smolou na opuštěných pasekách ve vyběleném, jako žebra a pařáty vypadajícím klestí, nebo sklouzly do skalních soutěsek, puklin, slují, průchodů a voštin – a možná jsou narovnány u úpatí Hrnčířovy skály nebo Hradu, jako ty klacíky, které tam kdosi rovná. Je to přitažlivost zemská, co s roztávajícím sněhem kousky dřev a větví klade k patě skal? Jsou snad pod kamennou lavicí v Dudychově jeskyni, nebo pod skalním převisem, kde Koumes našel cibuli?
A puklé žulové srdce v hromadě balvanů vedle cesty – vedoucí do bývalé sklářské hutě, kde jsme spali. Když se na to srdce postavíš, uvidíš Toulovcovu rozhlednu. Když se na to srdce postavíš, uslyšíš kamarády. Jsou zde, byť je nevidíš, jsou s tebou. Ty a oni jste prošli Maštale.

Stalo se vám někdy, že jste se ráno probudili a ještě jste si dokázali vybavit poslední „záběry“ právě prožitého snu? Oddílového snu? (To jako, že se tam vyskytují určití Trojkaři, tábořiště a jiné oddílové reálie). A byly to obrazy z výpravy už prožité, anebo té, co bude někdy příště následovat? Pravidelně nepravidelně se ráno probouzím a vybavuji si ty poslední obrazy, a s nimi spojené pocity a vůně, příhody a kamarády – vše, co jsem kdysi zažil, třeba na expedici „Maštale“, protože tento podnik považuji za jeden z nejsilnějších! Zkrátka mě to pronásleduje. Je to taková hluboce vyoraná brázda do pulsujícího srdce. Několik takových rýh tam už mám. (A není to nic neobvyklého, protože o podobných zážitcích píše i Ježek v knize „Stezka odvahy“.
 
Když jsem psal Kassovi, že mám v pokračování z kronikového zápisu z „Maštalí“ nastrkáno dalších 50 fotografií, odepsal mi: „Už se těším!“

Na poslední oddílovce, na darkovských loukách „V podzámčí“, byla v jednom ze závodů v OZANABu (Oddílový ZA(á)vod NA Body) v signalizaci vyslána zpráva „sakura“. Tady tu sakuru máte, rozkvetlá japonská třešeň. Stala se symbolem prvomájového cyklobraní.
Když jsem na závěrečném nástupu při návratu z výpravy do Strže strachu navrhoval, že bychom se na Prvního Máje mohli vydat na exkurzi do našeho „mateřského závodu“, kde jsme pod jeho tělovýchovnou jednotou drahnou řadu let pobývali a doposud pobýváme, valná část oddílu tuto možnost zavrhla a dala přednost klasickému – už roky pořádanému – Prvomájovému cyklobraní. Z chytrých webů se dalo odsledovat, že počasí nebude zrovna ideální, ale budiž. Proto byla informace o cyklobraní vyvěšena na poslední chvíli. A ti, co na naše stránky nechodí (např. Rysové!), se výpravy nezúčastnili. Ani přátelé oddílu, ani veteráni neprojevili zájem. Dávám to za vinu šibeničnímu vyvěšení. Kdo je bez viny, nechť hodí kamenem.