Kdybych vám měl napsat, jak jsme ráno se Sirem pelášili na nádraží, a s deštníkem v ruce (složeným), protože žádný autobus na náš vlak nám z domu nejel – a před tím veselo mžilo, nechtějte slyšet mé lamentace! Ale tak nějak, podvědomě, jsme cítili, (já, i Sir), že bude líp! A, světe div se, ono bylo!! Tak to je naprostá paráda. A tak to má být!! Akorát jsem měl pocit, že všechny síly, co jsem měl na dnešní výpravu nasbírány, jsem už vyčerpal!! Uff!!

Na karvinském nádraží probíhají stále těžké „stavební manévry“. Valíme si to venkovním východem zpět na první nástupiště a přes koleje, pod dozorem muže v zelené reflexní vestě, až na třetí, již zmodernizovaný, perón. Naše „Hanička“ tu už stojí. A čeká, až se nalodíme, a spolu s námi i několik desítek houbařů – opozdilců. Obloha je temně ocelová, voda může spadnout každou chvíli. Ale nám, co se chtějí dnešní výpravy zúčastnit, a to z jakýchkoliv příčin, to nevadí. A tak to má být! Anebo tak!!