Zatímco nakládám mezi kapkami deště v Olomouci kola do lyžin střešních nosičů, Antek, který již se svou osádkou dorazil na Pavučinku, hlásí „azuro“! A také ať prý vezmu sekyry a pilku. Safra, vždyť mi žádnou pilku nemáme! Tak ne, pila je nalezena....

...o dvě hodiny později vysedáme z transportního vozidla v údolí Stříbrného potoka, přímo před předloženým schodištěm Pavučinky. A z chalupy zní Infinovým hlasem otázka, jakou že si dáme palačinku! No, to je Amerika! Ve sporém osvětlení jedné žárovky (těch je tu také nedostatek) funguje v kuchyni palačinková manufaktura. Startér smaží, Séba s Infinem usmažené placky plní dle přání. A dá si i Ludva, jenž právě přijel s Evkou, kterou vyzvedával v Zábřehu na nádraží. A dá si je, poněvadž jsou z bezlepkové mouky - kilo bratru za 111,- Korun českých. Zvenčí se do chalupy dere citelný chlad.

Ve vlasech opět jehličí, lokty a kolena do krve sedřená od skály tak, jako před třemi roky. A v botách písek – a v batohu zapomenuté jablko. Ale v duši opět čisto – všechny chmury, strasti i starosti zůstaly hluboko ve skalních roklinách. Snad jsou přilepeny borovou smolou na opuštěných pasekách ve vyběleném, jako žebra a pařáty vypadajícím klestí, nebo sklouzly do skalních soutěsek, puklin, slují, průchodů a voštin – a možná jsou narovnány u úpatí Hrnčířovy skály nebo Hradu, jako ty klacíky, které tam kdosi rovná. Je to přitažlivost zemská, co s roztávajícím sněhem kousky dřev a větví klade k patě skal?A kdo cpe ty borové šišky do skalních voštin?

Jsou snad pod kamennou lavicí v Dudychově jeskyni, nebo pod skalním převisem „Velkého Medvědího campu“, kde Maty našel uzavřené skleničky od jogutrtů? V jednom pepř, v jiném paprika, sůl, cukr a dokonce i káva?

Synci, pro mě neskutečný podnik. Když pominu martýrium při hledání pravé boty s kufrem a rozhodování na kterém kole vyrazím, naprostá paráda. Z Racku jsou na srazu Maco, Harry a biker Fili. Účast velmi slušná. Asi největší za poslední roky. Po nezbytných informacích u „našeho“ kamene v lesoparku – to jako kam pojedeme, a že si máme dávat pozor na cyklostezce, a hlavně pozor na značku „dej přednost v jízdě“, spouštíme se k Olze, po staré panelce až do lázní, přes Darkovský most na cyklostezku a pak již nic nebrání našemu putování lužními lesy v rozpuku jara.

Kolem cesty jsou koberce pampelišek – takových malých žlutých sluníček, ze stromů visí chomáče jehněd. V Olze je málo vody, přepady z „larsenek“ nejsou zatopené po celé šířce splavů. Ale řeka voní rybinou. Teplota vzduchu 24,7°C, nebe v záclony oděné – vysoké řasosloh. Jarní větřík věje. Po půl hodině brzdíme u přístřešku v Loukách a padáme do trávy.